Rozvedla jsem se a prožívala peklo. Bůhví proč jsem si vzpomněla na kluka, který mi kdysi dávno vyprávěl o souhvězdích.
Zima toho roku byla zoufale dlouhá. Vlekla se podobně jako můj rozvod a byla podobně depresivní, pochmurná a zraňující. Žádná mladice jsem už nebyla, bylo mi čtyřicet čtyři let.
Devatenáctiletá dcera bydlela u přítele, a tak jsem osaměla v domku po prababičce s kanárem, syndromem prázdného hnízda a pocitem, že se z té nekonečné samoty asi zblázním.
Odnesl si všechny věci
Sněžilo ještě v březnu. Bývalý manžel si drze přišel pro věci, dodnes vidím ten výjev, jak nese v jedné ruce kufr se vším možným, v druhé obraz.
Za ním dva kamarádi vláčejí starožitnou komodu po jeho dědovi, a i když ji dědeček věnoval nám oběma, musela jsem se s ní rozloučit. Protože se stmívalo, vypadali jako trojlístek zlodějíčků.
Ve tmě svítily sněhové vločky a shora to všechno nezúčastněně pozorovaly chladné hvězdy.
Bylo mi všechno tak nějak jedno
Byl první jarní den. Vzpomněla jsem si na kluka, který mi kdysi vysvětloval, kde najdu souhvězdí Lva, Pastýře nebo Hydry. To bylo dávno. Vlastně ani nevím, proč jsem si na něj vzpomněla a proč právě tehdy.
Bývalý manžel se vracel pro další a další věci, které mu prý nesporně patří. Aby ne, zařizoval hnízdečko pro novou rodinu, ta holka, se kterou poslední dva roky našeho manželství chodil, byla těhotná, a tak se musel snažit.
Bylo mi to fuk a přenechávala jsem mu předměty, o nichž tvrdil, že jsou zaručeně jeho. Když jsem ke svému úžasu spatřila, jak se mě pokouší připravit o koberec v obýváku a jak ho roluje, požádala jsem ho, aby odešel bez koberce.
Brzy nato se mi porouchala pračka. Na tohle byl bývalý manžel vždy šikovný, jenže když jsem mu volala s prosbou o pomoc, odpověděl, že nemá čas, protože pomáhá Veronice balit tašku do porodnice. Veronika byla v šestém měsíci, a tak tolik spěchat nemuseli. Prostě mě v tom nechal.
Peníze mi docházely
Zavolala jsem opraváře a třásla se hrůzou, o kolik peněz mě připraví. Do výplaty mi zbývaly čtyři stovky, jestli si řekne o víc, bude to trapas jako hrom. Ale i kdyby mu to náhodou stačilo, budu jíst jen suchý chléb a zapíjet ho vodou z kohoutku.
Díky moc, osude
Když přišel opravář praček, zůstali jsme na sebe civět. Byl to on, kluk z mého mládí. Bylo nám patnáct a koukali jsme spolu na hvězdnou oblohu. Po chvíli ticha se usmál a povídá: „Tak už dokážeš najít aspoň Malý vůz?“ Horlivě jsem kývala.
Pračku opravil během deseti minut, nevzal si za to ani korunu. Shodli jsme se, že tohle musel režírovat osud. Oba jsme byli čerstvě rozvedení a oba jsme si jeden na druhého nedávno vzpomněli. A pak se rozbila pračka…
Pavlína N. (60), Ústí nad Labem
