Vypravila jsem se na Dušičky stejně, jako to dělávám každý rok. Loni jsem se ale nevrátila domů sama.

Když jsem nastoupila do důchodu, zařekla jsem se, že musím každý den chodit na procházku. Abych se držela v kondici a aktivitě. Vzhledem k tomu, že trpím celou řadou zdravotních potíží, to není vždy jednoduché.

Někdy se musím hodně přemlouvat, moje vůle je ale silná. Vím, že jestli jednou polevím, bude to začátek mého konce. Hrozí mi, že se budu muset vzdát svého bytu, kde jsem prožila celý život, a odejít do pečovatelského ústavu. A to by bylo pro mě nepředstavitelné.

Ležel na náhrobku

Ten den jsem nemohla spát, jak mě bolely klouby. Protože ale byly Dušičky a já musela na hrob manžela, vypravila jsem se na hřbitov dříve, než bývalo zvykem. Když jsem se přibelhala k hrobu, uviděla jsem na náhrobku ležet krkavce. Při tom děsivém pohledu mi přeběhl mráz po zádech.

Ošetřila jsem ho

Černý posel zimy se pohnul a zvedl hlavu. Naklonila jsem se nad ním. Nemocný nebyl, byl zraněný. Sundala jsem z krku šálu a krkavce do ní zabalila. Pak jsem zapálila svíčku, položila věnec a s raněným opeřencem pospíchala domů.

Ošklivou ránu jsem mu ošetřila a začala krkavce krmit kousky hovězího a kapat mu vodu do zobáku. Díval se na mě uhrančivýma očima.

Opeřený společník

Uzdravil se neuvěřitelně rychle. Měl velkou chuť do života i k jídlu. Za mou péči a stravu se odměnil. Snaživě se učil slova a různé výrazy. Tak učenlivé zvíře jsem v životě neviděla. Měla jsem společníka k večerním hovorům, velmi jsem se bavila jeho proslovy.

Často se stalo, že jsem si nepustila televizi, protože on byl pro mě mnohem větší zábavou.

Byl velmi učenlivý

Jednou jsem vytáhla šachy. S manželem jsme je hrávali. Figurky se mému opeřenému příteli náramně zalíbily. Nevěděl sice, čím a jak táhnout, ale velmi šikovně s nimi manipuloval.

Vzal figurku do zobáku a přenášel ji na různá prázdná políčka tak dlouho, dokud jsem nezakývala hlavou. A v tu chvíli ji položil. Čepýřil se hrdostí a já ho musela chválit a dát mu odměnu.

Zůstala jsem zase sama

Tak u mě prožil můj krkavec Rudolf (pojmenovala jsem ho podle manžela) celou zimu a léto. A pak ještě tři krásné roky. S prvním sněhem čtvrtou zimu mi však zemřel. Byla jsem smutná a zase sama. Belhala jsem se na své procházce parkem.

Tak jsem prošla kolem hejna krkavců. Zastavila jsem se a dívala se na ně s nostalgií. Sledovali mě upřeně, ani nehlesli. Jakmile jsem zase vykročila, vydali se za mnou. Celé hejno mě doprovodilo domů.

Moje nová rodina

Vyjela jsem výtahem a vyšla na balkon. Stáli nehnutě v místech, kde mě viděli naposledy. Nemohla jsem si pomoct, zakrákala jsem na celé sídliště, až se lidé rozhlíželi, odkud ten děsivý zvuk přišel. Černí ptáci pochopili.

Jeden po druhém se vznesli a zamířili ke mně. Od té doby mi pravidelně sedávají na balkoně. A já je hostím. Jsou pro mě rodinou.

Hanka L. (70), Neratovice