Ten pobyt na zámku se proměnil v noční můru. Probudila jsem se v poslední chvíli, abych zabránila neštěstí. Vnučku si vybral zlý duch.
K tomu letnímu pobytu jsem se nechala zlákat kamarádkou a bývalou kolegyní Helenou. Byl to ozdravný pobyt pro děti s různými zdravotními problémy.
Já v něm měla zajistit příjemné večery s cvičením, jógou a meditací pro maminky a babičky, aby si od svých nelehkých povinností odpočinuly. Svou malou vnučku Kačenku jsem vzala s sebou.
Stíny kolem
Zabydleli jsme se na zámku s velkou zahradou. Byl využívaný jako ubytovna, a podle toho vypadal − zanedbaný, ponurý a smutný. Ke cvičení jsem vybrala prázdný sál. Tak hrozný večer s meditací jsem však v životě nezažila.
Dospělí, zcela vyčerpaní svými handicapovanými blízkými, se snažili uvolnit se a meditovat, zatímco jejich děti vedle nich šílely. Bylo to jakési jejich davové běsnění.
Nedokázala jsem si to vysvětlit, jak jsem je ale sledovala, napadlo mě, že se chovají stejně, jako zvířata v lese, když se v jejich blízkosti ocitne nebezpečný predátor. Čili naprosto vyděšeně. my jsme nechápali, proč, ale oni něco cítili.
Vzpomněla jsem si na slova jedné dětské psychiatričky, která tvrdila, že tito „jiní“ lidé umějí vnímat duchy. Dál jsem vedla slovně meditaci, ale zároveň se soustředila na prostředí, ve kterém jsme cvičili.
Postupně jsem nabývala dojmu, že tam nejsme sami, že s námi „něco“ je. Neviditelného a nebezpečného, a ty děti to cítily. A bály se. Po cvičení mi moji domněnku ještě potvrdila vnučka.
Lákala Kačku
Přišla ke mně a pošeptala mi: „Babičko, když jsem ležela na zemi a cvičila, slyšela jsem, jak mi někdo šeptá do ucha.“ Za dcerou byla pouze zeď a kolem ní nikdo, kdo by tiše mluvil tak, aby to ostatní neslyšeli.
Když jsme vypadli z toho velkého salonku, ulevilo se mi. Večer jsme si pak vzájemně líčily s ostatními ženami své pocity, které nebyly dobré. Všechny cítily stíny, které se po nich během meditace povalovaly.
Tímto zážitkem to ale neskončilo. Tu noc jsem měla hrozné sny. Figurovala v nich holčička v dlouhé bílé košilce. Vylezla z jezírka na zámecké zahradě a chtěla si hrát s mou vnučkou.
Celou noc jsem nedělala ve snech nic jiného, než že jsem Kačenku hledala po zámku, ve všech jeho zákoutích, i po zahradě, a vždycky jsem ji našla v přítomnosti téhle bledé dívky. „Chci Kačence ukázat, kde bydlím.
Můj pokojíček,“ řekla vždycky. Ale já cítila, že to není dobře, a vnučku jsem nepustila. Jenže za chvíli tomu bylo stejně. Několikrát jsem se za noc probudila, a jakmile jsem zase usnula, sen plynule pokračoval.
Strach do svítání
Když jsem vnučku nakonec hledala hodně dlouho a celou mou duši posedla tíseň a strach, našla jsem ji ve chvíli, kdy ji ta holka vedla do jezírka, vyskočila jsem z postele a už neusnula. Seděla jsem na židli až do rána.
Kačenka spala neklidně, po zbytek noci sebou házela a občas něco promluvila. Nebylo jí rozumět, ale určitě se s kýmsi o něčem dohadovala, a ten někdo ji neodbytně přemlouval.
Po zbytek pobytu jsem už vnučku hlídala jako oko v hlavě a v den odjezdu se mi ulevilo. Bylo by zajímavé nahlédnout do místního archivu, jestli se v jezírku na zámecké zahradě neutopila nějaká přibližně desetiletá holčička.
Lída (57), Příbram
