Když se zákeřná nemoc vrátila, chtěla jsem to vzdát. V tu chvíli mě ale rodina najednou moc potřebovala. Musela jsem tu zůstat!

Věřila jsem, že se jedná určitě jen o neškodnou, tukovou bulku. Vyšetření bohužel odhalila zhoubný nádor. Neměla jsem čas se bát, protože hned vzápětí mi lékaři odebrali levé ňadro a odstranily lymfatické uzliny. Stála jsem před zrcadlem a nemohla se na své znetvořené tělo podívat.

Terapie

Naštěstí manžel i dcera mi byli obrovskou oporou! Začala jsem docházet na chemoterapie. Po nich mi bylo špatně, vypadaly mi vlasy, ale nejhorší to bylo s psychikou. Pořídila jsem si několik paruk, abych neděsila vnučku Aničku.

Abych jí to nějak vysvětlila, začala jsem jí hrát divadlo. Byla to ta nejlepší terapie, jakou jsem kdy poznala. Nepotřebovala jsem antidepresiva a prášky na spaní.

Udeřila znovu!

Jenže po třech letech nemoc udeřila znovu. Tentokrát zasáhla rakovina dvanácterník. Po chemotera­piích a ozařování mi bylo moc zle a kromě vlasů mi slezly i nehty. Psychicky jsem to už nezvládala, vzdávala jsem boj.

Jen jsem toužila ještě vidět druhého vnuka, protože dcera čekala další dítě. Pak už mi bylo všechno jedno. Jenže osud zřejmě chtěl, abych to peklo překonala. Dcera porodila předčasně císařským řezem a vnouček na tom nebyl dobře.

Zeť kolaboval a na mého muže se nedalo v těchto záležitostech vůbec spolehnout. Musela jsem se zvednout a fungovat. I když mi bylo hrozně. Mateřská láska a stejně tak i ta babičkovská je mocná.

Kmitala jsem kolem dcery, malého vnoučka a také vnučky Aničky, která už v té době chodila do první třídy.

Zázrak přišel

Na sebelítost nebyl čas, fungovala jsem jako robot a denně před usnutím jsem si říkala: Ráno se musíš zase vzbudit! Kdo by se o ně postaral? Když se dcera vzchopila, odvezl mě manžel do nemocnice.

„Já už vůbec nic necítím, možná jsem po smrti, jen to nevím,“ hlásila jsem lékaři připravena na nejhorší. Jaké bylo mé i lékařů překvapení, když se ukázalo, že rakovina ustoupila. Byl to zázrak!

Vyburcovala jsem v sobě všechny síly, protože mi nic jiného nezbývalo. A tím jsem nejspíš zahnala tu zákeřnou nemoc definitivně. Doufám v to!

Anna (70), Opava