Ve svátek svatého Jana Křtitele se pálí ohně, pletou věnce, a kdo má pro strach uděláno, ten hledá zlaté kapradí, přinášející poklady a štěstí. Někdy to zkuste. I já našla poklad.

V kouzelnou svatojánskou noc rozkvétá zlaté kapradí, tomu, kdo najde zlaté semínko, se podaří, na co sáhne. Anebo najde poklad.

O tom vypráví smutná pohádka, v níž si ovčák přivede domů z lesa krásnou divoženku, a když pak musí na vojnu, má strach, co s ní bude.

Ona ho uklidňuje: „Dokud mě nepřestaneš mít rád, nikdo druhý nade mnou nebude mít moci.“ Na dojemnou pohádku o nestálé lidské lásce jsem myslela toho červnového dne, kdy měl svátek Jan a noc slibovala zázraky.

Na kopcích se zapalovaly ohně a dívky házely do potoků věnečky, aby zjistily, kam věneček dopluje, protože tam se jednou měly vdát. Říkalo se, že když si dá dívka pod polštář svatojánskou kytici z devatera kvítí, ve snu se jí zjeví budoucí ženich.

U jezera

Byly jsme moderní dívky a věděly jsme, že to jsou jen babské povídačky nebo pohádky pro děti, ale bylo hezké sedět u ohně, dívat se do plamenů a snít o lásce. V mém případě tedy konkrétně o spolužákovi Františkovi.

Věděla jsem, že by bylo rozumnější, kdybych na něj raději zapomněla, byl to takový nafoukaný frajírek. Ale hlava odmítala poslechnout. Kdybych tak našla zlaté kapradí – pomyslela jsem si.

To bych měla už pořád jenom štěstí a Franta by se do mě zamiloval. Nedalo mi to, půjčila jsem si od starší sestry Katky baterku a vydala se na romantickou procházku k jezeru, na jehož břehu se zelenala spousta kapradí.

Žádné však se zlatým květem. K mému úžasu na břehu seděl Franta s dalekohledem, jímž zíral na protější břeh, kde se koupaly neoblečené zaměstnankyně zdejší drůbežárny.

Ruský jazyk

Bylo po romantice. „No teda Franto!“ řekla jsem dotčeně. Pokrčil rameny: „Furt jsem se teď musel učit, abych nerupnul z ruštiny,“ vysvětlil. „No tak odpočívám. Jo a abys věděla, zjistil jsem, že napřesrok neodmaturuju, na ruštinu jsem tupej.“

Dalekohled spořádaně odložil do trávy se slovy: „Stejnak jsem v tý tmě viděl houby.“ Do hlavy se mi vloudila spásná myšlenka: „Mohla bych tě třeba doučovat, mám z ruštiny jedničku.“ Očividně ho to potěšilo: „Vážně? Tak to je skvělej nápad.“

S doučováním jsme začali brzy, hned o prázdninách. Byli jsme jediní středoškoláci v městečku a asi i v Československu, kteří seděli v červenci nad učebnicí ruského jazyka. Učili jsme se svědomitě, Franta odmaturoval na trojku.

Zanedlouho po maturitě se nám narodila Anička. Podle mě byla naše láska dílem zázračné noci svatojánské. Na svatební oznámení jsem si nechala napsat zlatým písmem: Dokud mě nepřestaneš mít rád, nikdo druhý nade mnou nebude mít moci.

Alena (68), jižní Morava