Tajemná síla postupně měnila způsoby, jakými mě chtěla vyděsit. Ponechala jsem rozsvícené světlo, ale ani to nezabránilo záhadné bytosti se projevit.

Tato příhoda se mi stala před mnoha lety. Bylo mi tehdy necelých třicet let a nějakou dobu jsem žila sama po rozchodu se svým tehdejším přítelem Markem.

Přepadal mě smutek

Bydlela jsem v pronajaté malé garsonce a z toho rozchodu jsem se trochu vzpamatovávala. Stávalo se, že jsem celkem často mívala záchvaty smutku a pak se mi opravdu hodně těžko usínalo. Jednoho večera ale k důvodům nespavosti přibyl ještě další, a mnohem děsivější.

Konečně se mi začaly klížit oči

Šla jsem tehdy spát dříve, protože mě druhý den čekal opravdu náročný pracovní den. Když jsem zhasla a pokoušela se usnout, nedařilo se mi to. Převalovala jsem se v posteli ze strany na stranu a byla jsem nervózní z toho, že budu na zítřek nevyspalá.

Každou chvíli jsem se dívala na hodinky a zjišťovala jsem tak, že se čas pozvolna blíží k půlnoci. Asi po další půlhodině se mi už naštěstí začaly klížit oči. Ve chvíli, kdy jsem upadala do spánku, se však stalo něco hrozného a nevysvětlitelného. Zřetelně jsem cítila, jak ze mě nějaká síla stahuje peřinu.

Šok uprostřed noci

Okamžitě jsem byla zase úplně vzhůru a roztřásla jsem se strachy. V první chvíli jsem si myslela, že se do mého bytu vloupal nějaký zloděj nebo násilník. Chvíli jsem se skoro neodvažovala pohnout. Pak jsem se trochu uklidnila, ale vzápětí šok pokračoval. To už se peřina ocitla úplně na zemi.

V ložnici jsem byla sama

Vykřikla jsem hrůzou a vzápětí nato rozsvítila stolní lampičku. Čekala jsem, že uvidím něco strašného, ale když jsem se celá zmatená rozhlížela po pokoji, všechno se zdálo být v pořádku. Nebyl tu nikdo jiný kromě mě.

Přemýšlela jsem nad tím, co se v uplynulých minutách odehrálo, ale nedokázala jsem si to rozumově vysvětlit. Jaká síla mohla z mého těla stáhnout peřinu až na zem? Výsledkem té hrůzy ale každopádně bylo, že jsem celá vyčerpaná usnula až někdy pozdě k ránu.

Bála jsem se další noci

Se svým zážitkem bych se bývala ráda někomu svěřila, ale obávala jsem se toho, že se mi lidé spíš vysmějí nebo si budou myslet, že si z nich utahuji. Průběžně jsem o tom celý den přemýšlela.

Když přišel večer a já se – tentokrát opravdu hodně unavená – chystala ke spánku, měla jsem strach z nadcházející noci. Ponechala jsem tedy lampičku zapnutou a doufala jsem, že usnu i při světle.

Do rána jsem se klepala strachy

Tentokrát byl ale můj zážitek ještě mnohem horší. Na vlastní oči jsem sledovala, jak se peřina stále rychleji posunuje na druhý konec postele. A k tomu všemu jsem pocítila podivný ledový závan na obličeji. Opět jsem probděla skoro celou noc.

Do rána jsem seděla na posteli a klepala jsem se strachy. Nebyla jsem téměř schopná se ani pohnout. Naštěstí pak byl víkend, takže jsem mohla spát přes den, kdy se žádná hrůza nekonala. Po několik následujících večerů se situace pravidelně opakovala.

To už jsem se bála a děsila trochu méně, protože jsem se necítila v nebezpečí. Brala jsem to tak, že jsem se stala obětí ošklivých vtípků a provokací nějakého ducha, který mi ovšem nechtěl nijak fyzicky ublížit.

Bylo to, jako by mi ta neznámá síla četla myšlenky. Zanedlouho přišly další způsoby strašení…

Skladba se změnila

Byla jsem občas zvyklá pouštět si před spaním na uklidnění nějakou hudbu. Teď jsem to vlastně potřebovala ještě více než kdy předtím. Měla jsem ještě starý přehrávač na vinylové desky a v něm jsem si nejčastěji pouštěla relaxační muziku.

Jednoho večera skladba náhle zmlkla a místo ní se ozvala nějaká divoká hudba, jakou jsem doma ani nikdy neměla. Opět jsem si to nedokázala vysvětlit. Zkusila jsem desku vyndat a znovu ji pustit, ovšem situace se za chvíli opakovala, i když u úplně jiné skladby.

Poté, co jsem zase pocítila onen ledový závan, mi došlo, že mě tajemný duch straší jiným způsobem. Hudbu jsem si tedy pouštět přestala, avšak vystřídalo ji tajemné praskání parket.

Strašení se odehrávalo ještě asi měsíc a nakonec mě už vlastně ani tak moc neděsilo. Přesto jsem se rozhodla změnit podnájem.

Matka s malým synem

Když jsem pak naznačila majitelce bytu, co se mi stalo, znovu následovalo zděšení. Řekla mi, že kdysi dávno před lety tam bydlela osamělá matka s malým synkem, který se stal obětí tragické nehody.

Dodnes si myslím, že to byl právě duch toho zesnulého malého chlapce, který si možná chtěl jenom hrát.

Změnila jsem názor

Na posmrtný život jsem předtím nikdy moc nevěřila, stejně jako na žádné jiné tajemné a nadpřirozené jevy. Ale po této zkušenosti už si nejsem tak úplně jistá. Naštěstí, když jsem se pak přestěhovala do nového bytu, se nic podobného už nikdy neodehrálo.

Aneta R. (51), Karlovy Vary