U našeho domu byla starodávná vrata a na nich různé ornamenty. Mezi nimi kraloval tento velký pták. V noci létal na okno a sledoval nás.

Když jsme tu vilu s velkou zahradou kupovali, hned jsem si té ozdoby na vratech všimla. Byl to havran. Babička se pokřižovala, jakmile ho uviděla. Já a moje sestra jsme z havrana také měly strach.

Před spaním jsme si o něm vyprávěly a vždycky ty naše příběhy sklouzly k tomu, že jsme se pak bály usnout. Jak ale čas šel a my se dostaly do puberty, začaly jsme si z něho dělat legraci.

Díval se upřeně

Jednou jsme se smály tak, až jsme brečely. Bylo jedenáct v noci a nám se nechtělo spát. Najednou sestra vykřikla a ukázala na okno. Za sklem seděl velký havran a díval se na nás. „To není ten náš!“ Utěšovala jsem sestru. Tenhle je větší. Je to náhoda, že nám přilétl na parapet.

Havran se na nás díval upřeně. Otevřela jsem okno a odehnala ho. Než jsme ale ulehly do postele, seděl na okně zas. Pozoroval nás, jak usínáme a díky němu jsme pak měly nejspíš obě děsivé noční můry. Druhý den ráno nám za světla otrnulo.

Kam zmizel?

Když jsme se večer uložily ke spánku, přistál na okenní parapet opět velký černý pták. Byla jsem ráda, že sestra už spí. Po chvíli jsem vstala a šla na záchod. Když jsem procházela kolem ložnice rodičů, uslyšela jsem otce, jak říká:

„Představ si, že nám někdo toho havrana na bráně ukradl. Není tam.“ Nemohla jsem z toho usnout. Havran stále seděl na okně. Opět jsme se sestrou měly strašné sny. „Vždyť tam ten havran je,“ povídá maminka ráno tátovi.

Ten se dušoval, že večer tam rozhodně nebyl. Ožil snad a postaral se nám o noční můry za to, že jsme se mu smály? Obě jsme ho ještě ten den u brány odprosily za odpuštění. Noční můry tehdy skončily.

Iveta (59), Sokolov