Děda mi nahrazoval tátu, měla jsem ho moc ráda. Bohužel onemocněl, ale to jsem odmítla brát na vědomí. Doufala jsem v dobrý konec.

Vychovávali mě máma a děda. Ten mi nahrazoval tátu, který od nás odešel. Přilnula jsem k dědovi tak, že se to snad ani nedá slovy vylíčit. Bohužel zčistajasna sešel a zeslábl, působil nemocně. Máma dobře věděla, že se něco děje, ale já jsem si to odmítala připustit.

„Bojím se,“ řekla máma, „že děda už nemůže bydlet v tom velkém domě sám, potřebuje stálou péči.“ To mě vyděsilo. „Proboha, kam by děda asi tak šel? Vždyť víš, jak to tam má rád,“ namítla jsem.

Bylo mi patnáct a domnívala jsem se, že jsem nesmrtelná a se mnou i všichni moji blízcí.

„Budu mu víc pomáhat,“ rozhodla jsem. „Vařit, uklízet, starat se o zahradu.“ Máma nevěřícně zakroutila hlavou: „Copak ty umíš vařit?“ Odpověděla jsem, že to není žádná věda a že to umí každý.

Šikovná holka

Každý víkend jsem za dědou zodpovědně jezdila, uklidila celý dům, vyplela zahradu, zorganizovala, aby sousedi posekali trávu, chodili si pro ni, protože chovali králíky. Přišla jsem na to, že vaření není tak jednoduché, jak jsem si myslela.

Tak jsme si ohřívali konzervy a bylo to náhodou dobré. Oba jsme milovali trenčianský párek s fazolí nebo chalupářský guláš. Stačilo k tomu nakrájet chleba a bylo uvařeno. Do rozpaků mě přivedlo, když přivezli uhlí.

Děda už ho skládat nedokázal, a tak jsem se chopila lopaty a dala se do díla. Lidé se chodili koukat, jak čtyřicetikilová školačka hází s ohromnou vervou uhlí do sklepa, a někteří nedokázali jen koukat. Přišli svalnatí pomocníci a netrvalo dlouho, všechno bylo pod střechou.

Děda jim pak z vděčnosti naléval slivovici, chlapi posedali na zídku jako vlaštovky a udělali jsme si sousedský večírek. V duchu jsem se chválila, jak jsem šikovná a jak vše zvládám na jedničku. Nazítří se děda chytal za srdce a chrčel. Špatně se mu dýchalo. Bušila jsem na hospodu, měli tam telefon.

Mráz v zádech

Když jsem ho vedla do sanity, přes slzy jsem neviděla. Děda nejspíš věděl, že je to naše poslední společná chvíle. S naivitou a drzostí mládí jsem se domnívala, že přelstím plány osudu a vychechtám se smrtce do obličeje, že dědu nedám.

Tak mi tedy ukázala, kdo je tady pánem. Děda zašeptal: „Sbohem, moje milovaná holčičko.“ Cítila jsem v zádech mráz. „Ahoj,“ vyhrkla jsem. „Brzy se uvidíme. Přijdeme za tebou s mámou do nemocnice.“ Pousmál se a pohladil mě po hlavě.

Řekl ještě: „Jsi to nejlepší, co mě potkalo.“ Vydolovala jsem ze sebe: „Ty jsi to nejlepší, dědo!“ Pak za ním zapadla dvířka a sanitka kodrcala po silnici plné výmolů. V té kruté vteřině jsem si uvědomila, že jsem ho nezachránila, i když jsem tolik chtěla.

Lenka (62), Domažlice