Vždycky byla ve všem lepší než já, časem se ale člověk mění. I když vystudovala vysokou školu, nikdy necestovala, a to se stalo její slabinou.
Má sestra vystudovala vysokou školu, zatímco já měla jen učňák. Taky mi to dávali rodiče patřičně najevo. Ve škole jsem nebyla žádná hvězda, vzala jsem si Toníka, se kterým jsem si rozuměla.
Byl to obyčejný montér, ale hrozně rád četl knihy a cestoval po naší zemi a památkách. A tato záliba nám zůstala i poté, co jsme se vzali a měli dvě děti.
Jen práce a peníze
Když se po revoluci otevřely hranice, nadšeně jsme vyráželi do ciziny. Neseděli jsme ale nikdy dlouho na pláži, poznávali jsme rádi jinou kulturu. A člověk se tak dokáže časem taky hodně vzdělat.
Moje vzdělaná sestra s manželem inženýrem žila v domku za Prahou, měla také dvě děti a celé roky jejich rodinka nevytáhla paty za hranice.
Znali jen práci a domov, tedy spíše tu práci. Se švagrem si budovali kariéru a šetřili peníze. Své děti vedli za jednoznačnými cíli – dostat se na vysokou a najít si dobře placené místo. Jak čas šel, karta se obrátila.
Všichni mi naslouchali
Vždycky to byla moje sestra, kdo každého oslnil svým přehledem a také její manžel byl považován za zábavného člověka. Na jejich děti se nahlíželo jako na budoucí hvězdy, protože chodily do nejrůznějších kroužků.
Pamatuji si na tu chvíli, kdy jsme se sešli na maminčiných osmdesátých narozeninách.
Seděli jsme na zahradě pod kaštanem, sešli se všichni blízcí příbuzní. Najednou jsem zjistila, jak mě všichni se zájmem poslouchají. Ba co víc – dívají se na mě s velkým obdivem. Co všechno jsem v životě procestovala a poznala – já, manžel a naše děti.
Najednou jsme byli hvězdami my. A nejvíce ze všeho každého zajímal Egypt. „Mami,“ hlesla najednou neteř Ilona. „Proč jsme nikdy nebyli v Egyptě?
Nebo aspoň v Turecku?“ Sestra mlčela a bylo vidět, že jsem celou její rodinu a hlavně její velké ego zahnala do kouta.
Chyběly jí příběhy z cest, neměla žádné zážitky, které by mohla sdílet. A protože byla vždycky sebevědomá a musela být první, došla k názoru, že to snadno a rychle doženou.
Kletba si je podala
Volala jsem jí hned, jak jsem se tu novinu dozvěděla. „Bylo by lepší, kdybyste nejprve zkusili jižní Evropu, třeba Španělsko. Egypt je nebezpečný, když jste ještě nebyli nikde,“ mluvila jsem jí do duše. Vybuchla jako sopka, ať jí do toho nemluvím.
Když jsme to zvládli my, oni taky! Koupila rodině velkolepý zájezd do Hurghady. Nic zlého jsem jim nepřála, ale potvrdilo se přísloví, že pýcha předchází pád.
Všichni čtyři okusili tak drsnou ‚faraonovu kletbu‘, jak se té střevní záležitosti říká, že skončili v nemocnici.
Vrátili se do Čech jako spráskaní psi. A to jen proto, že si mysleli, že jsou chytřejší a schopnější. Poradit si nedali. Přitom možná stačilo jen více pokory a skromnosti. Dát tělu šanci postupně se přizpůsobit.
Anežka (62), Plzeň
