Bylo mi pětačtyřicet, vzpamatovala jsem se z rozvodu a dařilo se mi i v práci. Na chlapy jsem nemyslela, chtěla jsem se soustředit na sebe.
Vymýšlet a vařit různá jídla mě bavilo už odmalička. A tak jsem se jednoho dne rozhodla, že zkusím absolvovat nějaký kulinářský kurz. Z prvního třináctého platu jsem si pořídila kurz staročeské kuchyně. Marně se snažím vzpomenout, co bylo náplní první lekce.
Snad kváskový chléb, nebo bažant na brusinkách? Abych řekla pravdu, nepamatuji si z výuky zhola nic. A rozhodně to nebylo kvalitou lektora.
Nemohla jsem z něj spustit oči
Důvodem mého výpadku paměti byl vysoký urostlý elegán s neodolatelným úsměvem, ze kterého jsem nemohla spustit oči. Bez nadsázky musím říct, že se mnou žádný jiný chlap ještě takhle nezamával. Ne jako Jiří.
Měl oblečenou padnoucí šedou košili, pod kterou se rýsovalo uměřeně vysportované tělo se širokými rameny a roztomilým, lehce blahodárným bříškem. Tvář mu zdobily jemné vrásky i nedbale elegantní strniště barvy pepře a soli.
Výrazné lícní kosti i husté obočí rámovaly ty nejhezčí oči, které jsem kdy viděla. Přísahám, že hrály odstíny nejen modré, ale i fialové barvy. A hlavně ten úsměv. Upřímný, krásný a bezelstný úsměv, kterým korunoval svůj perfektní zevnějšek i vtipnou povahu.
Bohužel byl ženatý!
Vážně jsem se v té hodinu a půl dlouhé lekci nasmála víc než za dvacet let svého manželství. Chovala jsem se jako puberťačka – hihňala jsem se, klopila oči, ztrácela slova a plácala hlouposti.
Ale když už jsem byla pevně odhodlaná pozvat ho po lekci na kávu či sklenku vína, abychom pokračovali ve zdárně započatém poznávání, mimoděk si v šatně vyndal z peněženky zlatý kroužek bez kamínku a navlékl ho na prsteníček.
Byl to příjemný chlap
Vážně jsem se snažila skrýt své zklamání, ale šlo mi to jen stěží. Raději jsem se rychle rozloučila. V duchu jsem si nadávala do naivních nanynek a zbaběle jsem prchla domů.
I když se mi na další lekci úplně nechtělo, nakonec jsem se rozhodla, že si kurz přece nenechám ujít. Ostatně je to milý chlap, se kterým si rozumím a mohli bychom být přátelé.
Naladila jsem úsměv i decentní líčení a vplula do kuchyně pevně rozhodnuta si vaření užít. Což o to, vaření bylo bezva i Jiří byl stejně vtipným a příjemným společníkem, jen jakoby místy zapomínal na to, že má doma manželku.
Jeho chování bylo přes čáru
Zpočátku jsem si jeho drobných pozorností užívala. Bylo krásné, jak mi podal, cokoli jsem potřebovala, jak mi doléval sklenici s vodou, abych snad netrpěla žízní, i to, jak mi z legrace pomoučil tvář.
Když začal s opatrnými letmými doteky, ztuhla jsem jako zařezaná. To už pro mě bylo přes čáru. Jednou je ženatý a měl by se podle toho chovat!
Pozval mě na víno
Následující dvě lekce jsem se od něj držela záměrně stranou. Chlápka bezděčně flirtujícího s každou sukní jsem nechtěla ani jako kamaráda. S jedním takovým jsem prožila dvacet let a vážně mi to stačilo. Chovala jsem se slušně, korektně, ale odměřeně.
A co na to Jiří? Nakonec to moje chování nevydržel a rovnou se mě zeptal, jestli udělal něco špatně a zda si o tom nechci promluvit u sklenky vína. Tak to už byl vážně vrchol! On si mě dokonce troufá zvát na vínko?
V tu chvíli se mi vybavily všechny večery, kdy jsem doma sama čekala na svého muže, který se toulal bůhvíkde s bůhvíkým, a krev se mi nalila do hlavy.
Ve spáncích mi zběsile tepalo a já začala křičet, že s ženatými chlapy já rozhodně na víno nechodím, to ať si zkouší na nějakou jinou, když mu to manželka trpí.
Nebyl to jeho snubák
Jiří chvíli jen zkoprněle koukal před sebe, a pak se začal hlasitě smát. Jeho reakci jsem absolutně nechápala a vyvolala ve mně ještě větší vztek a zuřivost. Nechal mě vydusit dobrých pět minut, než se mu podařilo se uklidnit a zase popadnout dech.
Vysvětlil mi, že doličný zlatý kroužek rozhodně není snubním prstenem. Respektive je, ale ne Jiřího, nýbrž jeho tatínka. A na prstu ho nosí právě na tatínkovu památku.
Výroční bažant na brusinkách
Vytřeštěně jsem na něj valila oči. V tu chvíli jsem se chtěla zavrtat nejméně dva metry pod podlahu a barva mých tváří nápadně připomínala brusinkovou omáčku k bažantovi. Připadala jsem si neskutečně hloupě.
Ovšem než jsem se stihla nadechnout k omluvě, chytil mě Jiří pevně do náručí. A s radostným zavýsknutím, že si vždy přál takto vášnivou partnerku, mi vlepil velkou sladkou pusu. Těžko říct, který z těch polibků byl sladší. Ten první, nebo náš svatební?
Ať tak nebo tak, jsme od té doby pořád spolu a na každé výročí si společně vaříme bažanta na brusinkách.
Alice R. (56), střední Čechy
