S oblibou vyrážím na pěší túry i sama. Za poslední měsíce jsem však během výletů zažila chvíle, které mě pořádně vyděsily.
Jsem typ, který před jízdou autem nebo šlapáním na kole upřednostňuje chůzi. Mám moc ráda pěší turistiku, ideálně tam, kde se můžu kochat krajinou. Už čtyři roky mám partnera Honzu, takže občas se vypravím někam s ním, ale také si ráda vyjdu sama.
Pustím si třeba dobrou hudbu do sluchátek nebo jen tak přemýšlím a cesta mi krásně utíká. To, co se mi však v poslední době stává, mi nahání strach.
Výlet
Začalo to loni na jaře. Honza se vydal na celý víkend pracovně mimo republiku a já jsem si naplánovala výlet po okolí. Bydlíme na vesnici nedaleko malebného rybníka, lesa a skal. Koukala jsem do mapy a připravila jsem si asi patnáctikilometrovou trasu. Dopoledne jsem si sbalila jídlo, pití a vyrazila jsem do přírody.
Komu patřil?
Všechno dlouho probíhalo zcela normálně. Dorazila jsem až ke skalám, podél nichž vedla uzounká cestička. Ušla jsem několik desítek metrů, když jsem před sebou najednou spatřila záhadný stín. Postupoval spolu se mnou.
Chvíli jsem ho pozorovala a lámala si hlavu, čí odraz to je, protože v okolí nebyly ani žádné stromy. Na chvíli jsem se zastavila, jenže stín byl stále kousek přede mnou. Podívala jsem se kolem sebe, ale nikoho jsem nespatřila.
Stín mě doprovázel skoro až na konec skal, pak zničehonic zmizel. Byla jsem z toho zmatená. Volala jsem Honzovi a líčila mu, co se mi stalo. K žádnému vysvětlení jsme spolu nedošli, ale já jsem byla ráda, že jsem se mu mohla alespoň svěřit a vypovídat. Dokázal mě uklidnit.
Objevil se znovu
Po několika dnech jsem na stín zapomněla a přestala ho řešit. Jenže měsíc nato přišel další volný víkend, Honza musel do práce a pěkné počasí mě lákalo ven. Vydala jsem se na další výlet. Sluníčko příjemně hřálo a já si procházku užívala. Jenže v jejím závěru se opakovala situace ze skal.
Nikdo v dohledu nebyl
Šla jsem po úzké asfaltové silnici, když se náhle vedle mě objevil stín. Ztuhla mi krev v žilách a okamžitě jsem zastavila. „Je tu někdo?“ ptala jsem se zoufale a koukala jsem se kolem sebe. Opět jsem nikoho nezahlédla.
Pokračovala jsem tedy dál, jenže stín se mě držel jako klíště. Zkusila jsem kousek běžet, jestli se ho nezbavím, jenže marně. Byl pořád u mě.
Proč se stále vrací?
Pomalu jsem se blížila ke konci asfaltky, když se stín vypařil, jako mrknutím oka. Zkrátka byl fuč! Po zbytek cesty už se stín neobjevil, já jsem ovšem celou dobu dumala nad tím, co mě to vlastně při cestách pronásleduje a proč.
Od té doby jsem stín ještě jednou zahlédla při chůzi na autobusovou zastávku. Nebyl ale naštěstí tak strašidelný jako v předchozích případech. Navíc se objevil jen na pár sekund a v menší intenzitě. Každopádně je to záhada, kterou si neumím zatím nijak vysvětlit.
Hana J. (50), severní Morava
