Myslel jsem na ten ďábelský hlavolam, kudy jsem chodil. Až jsem se jednou v noci probudil a složil ji. Nikdy jsem nepochopil, jak se mi to povedlo?
Ten propadený hlavolam jsem poprvé viděl na Slovensku, v Nových Zámcích, kousek od jeho mateřské země – Maďarska. Nudící se prodavačka držela v rukou kostku se šesti barvami a otáčela jimi.
Má teta bydlela poblíž maďarských hranic, a tak se jednou hlavolam objevil pod vrškem balíku, které teta pravidelně posílala. Má radost explodovala nad krabicí jako trhavina. Nerovný zápas s kostkou mohl začít! Návod tehdy na počítači ani jinde neexistoval. A tak jsem zůstal osamoceným hráčem na velmi těžkém poli.
Ztrácel jsem naději
Ta prokletá kostka, kterou vytvořil samotný ďábel v horoucím pekle, nešla složit. Tisíckrát jsem ji proklínal, mnohočetněkrát zahodil a zase pokorně zvedal. A tak pořád dokola. Byl jsem jedním slovem zoufalý. O hlavolamu se mi i zdálo.
Ve snech jsem se k němu vracel s pokorou a novými tahy, které vzbuzovaly pouze planou naději. Ten večer, kdy jsem se hlavolam pokusil znova složit, mě silně rozbolela hlava. Nedokázal jsem se však od kostky odtrhnout.
Nakonec jsem ji zasunul rozzlobeně pod polštář a dlouho se marně pral se spánkem. Když jsem procitl, bylo krátce po půlnoci. Usedl jsem na okraj postele a kostku vydoloval z pod polštáře. Pustil jsem se zase do skládání. Kostka se mi v rukou otáčela jako živá.
Byl to snad zázrak?
Najednou jsem cítil v rukou podivnou lehkost. Hlavolam jako by v mých rukách levitoval, vznášel se a otáčel způsobem, jaký jsem do té doby neznal. Žádné zaváhání, žádné vztekání, žádné odhazování hlavolamu, žádná kapitulace a žádné úzkostné stavy.
Kostka v mých prstech si spokojeně „vrněla“ jako nikdy předtím! Najednou jsem zjistil, že již není třeba točit hlavolamem. Byl totiž složený! Složený!! Najednou se mi udělalo těžko. Pomalu jsem se sesul zpátky do postele.
Kostka mi vypadla z rukou a skončila někde pod postelí. V mžiku jsem spal. Probuzení bylo v duchu řinčícího budíku. Lovil jsem ho marně kolem stolní lampičky. Sotva jsem se dotkl bosou nohou studeného parketu, vzpomněl jsem si na kostku. Pod polštářem nebyla.
Padl jsem na všechny čtyři a pohlédl pod postel. A skutečně − hlavolam tam ležel. Složený! Civěl jsem na něj jako na osmý div světa. Popadl jsem ho a přede všemi, kterého jsem toho dne potkal, se chlubil.
Jen jednou…
Jenomže podruhé jsem kostku už složit nedokázal. Marně jsem se snažil rozpomenout na kombinaci tahů, které šest barev dokázalo sladit a dostat do finální podoby.
Co se stalo tenkrát v noci na to si nedovedu vzpomenout. Dnes na kostku usedá ve skříni prach. Občas ji vezmu do ruky a zakroutím s ní. A pokaždé to vzdám…
Petr (55), Pardubice
