V kdysi pěkném, dnes zpustlém domě, na který si turisté ukazují a vrtí hlavou, jsem mohla s Tondou šťastně žít. Nebýt jeho matky.
U nás na horách je barák, tam byste žít nechtěli. Když se kolem procházejí turisté, nevěřícně kroutí hlavou a těžce vzdychají. Nemovitost, dá-li se tomu tak říkat, je situovaná pod úrovní silnice, a tak ji máte jako na dlani.
Autobus jezdí naštěstí jinudy, a kdyby ne, koukám na druhou stranu. Nechci ten barák ani vidět. Přední okno vytloukla vichřice, ve střeše zejí děsuplné díry, komín se naklání, brzy nejspíš spadne.
A venku, na pozemku, který kdysi býval udržovanou zahrádkou, v trávě trůní staré hrnce a pánve, v některých rostou netřesky, vlčí máky a bodláky. Jinde se válejí rezavé kuchyňské přístroje, ale i pánské záležitosti:
hory prastarých pneumatik, kusy smotaného rezavého drátu, motorky, které už se nikdy nepohnou z místa, autosedačky z minulého století, v nichž se pořádají bouřlivé krysí mejdany. Tam byste žít nechtěli. Ten barák mohl být můj.
Žádná výhra
„Ten člověk, co mu to patří, musí být šílenec,“ vrtí hlavou turistka neurčitého věku ve vínovém kašmírovém svetru a nažehlených světlých kalhotách, ukazuje při tom paraplíčkem ze značkového obchodu na tu zahradní spoušť.
Ale kdež, dámo, žádný šílenec. Docela normální Tonda z Pasek. Tak se tomu tady za mých mladých let říkalo. Paseky. „Tady už, mámo, nikdo nebydlí,“ soudí její korpulentní partner v mimořádně neslušivé rádiovce a slunečních brýlích. Ale to se mýlí.
Ač by tomu živá duše nevěřila, Tonda v tomhle brajglu skutečně bydlí, i se svou mámou. To ona za všechno může. Když zavřu oči, můžu se tam bez problémů vrátit – vklouznu do dob, kdy bylo Tondovi z Pasek sotva osmnáct, stejně jako mně.
Měli jsme se rádi jako nikdo široko daleko. Škoda že nás příběh nevešel do čítanek. Romeo a Julie z Pasek. Akorát že my jsme tu svoji zkázu na rozdíl od proslulých veronských milenců přežili, a to také nebyla žádná výhra.
Páni, to je on!
To byla láska! Leželi jsme pod strání, když se Tonda nejdřív přesvědčil, jestli jsme skutečně zahnali zdejší zmije, které se tu rády vyhřívaly, a snili o budoucnosti bez mráčku. „Bydlet budeme u nás,“ plánoval Tonda. „Domek máte pěknej,“ vydechla jsem.
„Zahrádku plnou kytek… ale co na to tvoje máma?“ Nikdo ji tu příliš neznal, přistěhovali se s Tondou, když umřel jeho děda, teprve před třemi lety. Jak jsem ho tu poprvé spatřila, srdce mi poskočilo a cosi ve mně zašeptalo: Páni, to je on!
Jeho máma se s nikým moc nebavila, byla taková svá, odtažitá. Sotva mi odpovídala na pozdrav, přitom musela vědět, nebo aspoň tušit, že s Tondou spolu chodíme. „Máma je hodná,“ mínil Tonda. „Jenom taková smutná. Nikdy tátovi nezapomněla, že utekl za jinou.
Zlobí se kvůli tomu nejmíň patnáct let. Myslím, že na něj celých těch patnáct let nepromluvila. Ale tebe si oblíbí, uvidíš.“ Jeho laskavý hlas mě uklidnil. Kdybych bývala věděla!
Všechno zničí
Měla černé rozcuchané vlasy a pichlavé oči zlé čarodějnice. Táhl z ní alkohol, přes noční košili si natáhla příšerný pokus o župan a koukala na mě jako Luciferova švagrová. „Měla ses obléknout, mami,“ koktal Tonda.
„Říkal jsem ti, že přijdeme.“ Zrovna jsem oslavila devatenácté narozeniny, přemluvil mě, abychom jeho mámě oznámili, že se budeme brát.
Chtěli jsme ve zdejším kostele, už jsme mluvili s farářem, oči se mu leskly dojetím, prý že z nás má radost a že budeme pěkný pár. Byla opilá. Nenabídla nám ani čaj, přitom Tonda ujišťoval, že chystá pohoštění. Potácela se po kuchyni a vykřikovala:
„Jsi jako ona! Jsi podobná té poběhlici! Vlasy jako pšenice před sklizní, oči jako len – takové jako ty všechno zničí! Táhni z mýho domu!“ Utekla jsem s pláčem. Tonda běžel za mnou, taky skoro brečel a moc se za matku omlouval.
Říkal, že je nemocná a nešťastná a kdovíco ještě. Běhal mi po zádech mráz a ještě i ve spaní jsem slyšela, jak huláká: „Táhni z mýho domu!“ Události dostaly rychlý spád.
Byl už stanovený termín svatby a moji zlatí rodiče slíbili, že když to nejde jinak, smíme, než si něco s Tondou najdeme, bydlet u nás, v mém pokoji. Bylo to od nich nevýslovně velkorysé, protože jsem měla ještě tři mladší sourozence. Naši byli zlatí.
Vzpomínám na ten den, kdy jsem si doma zkoušela svatební šaty. Máma plakala, všechny tři mladší sestry měly vykulené oči a o překot volaly:
„Teda Aničko, ty jsi tak krásná!“ V zrcadle jsem spatřila útlou světlovlasou vílu, ale když jsem se mimoděk podívala z okna, po obloze se valila šedivá mračna, blížila se bouřka, rychle se šeřilo, jedovatě žluté světlo ohlásilo první blesky.
Takové počasí věští zkázu, napadlo mě. Ve chvíli, kdy mi nejmladší sestra přikryla vlasy bílým závojíčkem, se ulicí pod okny prohnala s přízračným vytím sanita. Sestry vyběhly ven, máma vykoukla z okna a zavolala na sousedku, co že se to děje.
Ta věděla všechno: „Taková hrůza! Tondova máma si podřezala žíly!“
Dobří holubi
V den, kdy jsme se měli brát, seděl Tonda v nemocnici a čekal na verdikt doktorů. Řekli mu, že měla na kahánku, ale že to přežije. Doma se o ni pak staral jako o děcko, odmítala vstát z postele, jen ležela, musel ji krmit, převlékat, mýt.
A v neposlední řadě jí musel slíbit, že se neožení. „Nebo to udělám znovu,“ syčela na něj, „a věř mi, že se mi to povede.“ Přišel mi to říct se sklopenou hlavou.
Narychlo jsem naházela věci do kufru a utíkala z toho prokletého místa, i když ségry brečely a maminka prosila, ať zůstanu. Ale nakonec jsem se vrátila. Jak známo, dobří holubi se vracejí, ač jim to, stejně jako mně, někdy trvá desítky let.
Náš domek už byl v té době prázdný, sestry utekly do města, rodiče odešli na věčnost, tak jsem si řekla – aspoň bude doma někdo, kdo vyvětrá a utře prach. Tonda hrozně sešel. Skoro bych ho nepoznala. Zhubl, oblečení na něm viselo, zešedivěl.
Jeho dům zpustl tak, že jsem se pokřižovala, když jsem ho viděla. „Když jsi odešla, všechno mě přestalo zajímat,“ řekl. „Nežiju, jenom živořím. Máma umírá. Hučí do mě, že tě chce ještě vidět.“ Jako by do mě udeřil blesk!
„Tvoje máma všechno zničila,“ zašeptala jsem. „Proč bych s ní měla mluvit?“ Pokrčil rameny: „Říká, že to je její poslední přání.“
Vdala ses?
Tak jsem tedy po letech překročila práh domu. Stařena ležela v posteli a oči jí žhnuly horečkou. Vypadala jako smutné strašidýlko, jehož dny jsou sečteny. Najednou mi jí bylo líto. Poznala mě a vzala mě za ruce. Její pohled byl k mému úžasu laskavý a vlídný.
„Vdala ses, Aničko?“ zachraptěla. Mlčky jsem zavrtěla hlavou a stará paní se rozplakala. „Ty jsi měla Tondu, holka zlatá, opravdu ráda,“ vypravila ze sebe. „A on tebe. Teď už to vím. Udělala jsem hroznou věc.
A s takovým hříchem musím umřít.“ Stiskla jsem jí ruku, sklonila se k ní a nahlas, aby mě slyšela, jsem řekla: „Já vám, maminko, odpouštím.“ Skrze slzy se na mě usmála.
Přes šedesát
Po pohřbu, když všichni odešli, jsme si s Tondou sedli k matčinu hrobu. Uvědomila jsem si, že je máj a v korunách stromů zpívají ptáci. Tonda seděl s hlavou v dlaních. Potom se na mě podíval a povídá: „Myslíš, že je pozdě?“ Pokrčila jsem rameny: „Nevím.
Je nám přes šedesát…“ Ptáci se rozezpívali ještě intenzivněji a odkudsi zavoněly šeříky. „Máma by si to přála, teď už ano,“ zašeptal Tonda. Pousmála jsem se: „Ale do svých dávných svatebních šatů se nevejdu.“ Mávl rukou, jako že to nevadí.
Potom poklekl a vypravil ze sebe: „Anno. Vezmeš si mě?“ Sevřelo se mi hrdlo, nedokázala jsem odpovědět, jen jsem tam mezi těmi hroby přikývla. Vzali jsme se za ruce a vyšli ze vrátek hřbitova vstříc životu.
Anna (66), jižní Čechy
