S Rudolfem jsme chodili osm let. O svatbě nepadlo ani slovo. Došla jsem k názoru, že si mě nikdy nevezme. Někdo jiný by ale mohl…
Připochodovaly za mnou jako komando pomsty. Babička, máma, sestra. Tvářily se přísně. „Chceme ti promluvit do duše,“ řekla sestra. A jéje! Bylo mi jasné, že se ta věc týká Rudolfa. „Je to kvůli Rudolfovi?“ broukla jsem.
„A kvůli komu jinýmu asi?“ zaúpěla má sestra Mirka. Máma přikývla a babička těžce vzdychla. „Holčičko, ten mládenec si tě nikdy nevezme,“ pravila smutně. Věděla jsem, že se bude probírat přesně tohle.
S Rudolfem jsem chodila osm let. „Říká se tomu přechozený vztah!“ prohlásila sestra. Měla pravdu. Ruda bydlel převážně u mě, prala jsem mu, vařila, pekla, žehlila, leč o svatbě ani muk.
Vedl řeči o svobodě, pod čímž si představoval, že bude v úterý chodit na tenis, v pátek do hospody na pivo a na karty a v neděli na fotbal. „S Rudolfem to nemá cenu,“ houkla Mirka. „To už by poznal i slepej.“
Rozhlédni se
Přinesla jsem konvici s čajem, nalévala a proti své vůli se rozbrečela. Koukaly se na mě zděšeně. „Proboha, nechtěly jsme tě rozplakat,“ vyděsila se babička. Máma hledala kapesník. „Vyvádíš, jako by byl Ruda jedinej chlap na světě,“ vztekala se Mirka.
„Rozhlídni se trochu. Copak se v tvém okolí nevyskytuje nikdo, kdo by byl fajn? Přemýšlej.“ Utírala jsem si slzy a zoufale vrtěla hlavou. „O nikom nevím,“ vzlykala jsem. „A s Rudou to jde od desíti k pěti. Zrovna jede s kamarády na týden na vodu.
Nevezme si mě ani v příštím životě. Je mi šestatřicet, ujel mi vlak.“ Už dlouho jsem takhle nebrečela. Když jsem později vyprovázela komando ze dveří, zrovna se vracel soused z práce. Přátelsky jsme se pozdravili. „No vidíš,“ šeptala ségra.
„Ten je docela hezkej.“ Zavrtěla jsem hlavou: „Má vážnou známost.“ Najednou mě napadlo, že jsem tady tu holku delší dobu neviděla.
Do roka a do dne
Několik dní nato jsme se zase náhodou potkali. „Kdepak máte Rudolfa?“ zazubil se. „Jel s kamarády na vodu,“ vzdychla jsem. „Zdá se mi to, nebo vás trošku zanedbává?“ optal se. Překvapeně jsem vzhlédla: „No hodně mě zanedbává.
A kde vy máte Moniku?“ odvážila jsem se. Pokrčil rameny: „Sbalila si kufry a odešla za štěstím, které ji prý se mnou nečeká.“ Po trapné pauze jsme se oba rozesmáli. „A kam se tak chodí za štěstím?“ zajímalo mě.
„Chtěl jsem se jí zeptat, ale ona to nejspíš neví, nikdy jsem ji šťastnou neviděl,“ odvětil a pozval mě na kafe. S Rudolfem jsem se rozešla a svatba se sousedem Jirkou byla do roka a do dne.
Jaroslava (61), Trutnov
