Nedokázala jsem si vysvětlit, odkud se bere moje noční můra. Vysvětlení nabídl až psychotronik, kterého jsme s manželem požádali o pomoc.
Narodila jsem se v Praze a v hlavním městě jsem strávila celý život. Měla jsem Prahu ráda, ale vždycky jsem si přála na stará kolena odstěhovat se někam do domečku na venkov. To se mi krátce po šedesátce i poštěstilo.
Hledali jsme každý den
Po mnoha letech strávených na sídlišti v Praze jsme se na stáří s manželem rozhodli přestěhovat se na vesnici. Delší dobu jsme hledali nějaký vhodný domek, který bychom mohli koupit za peníze utržené z prodeje velkého sídlištního bytu. Žádné půjčky ani hypotéku jsme si brát nechtěli.
Domek, o jakém jsem snila
Uběhlo několik týdnů a pak jednoho dne našel Štěpán, můj manžel, nemovitost, která se mi zalíbila na první pohled. Byl to domek, o jakém jsem vždycky snila. Netušila jsem však, co mě tam v budoucnu čeká.
Rozmýšlet jsme se nemuseli
Můj první dojem z fotografie se ještě znásobil poté, co jsem domek viděla na vlastní oči a mohla si ho projít. Působil skoro tak, jako by nepatřil do tohoto světa. V minulosti tu prý býval i malý obchod.
Nyní zde delší dobu nikdo nebydlel, protože dědicové původních majitelů žili v cizině. O prodej se začali zajímat až teď. S manželem jsme se dlouho rozhodovat nemuseli. Oběma se nám ta nemovitost moc líbila.
Kolem byla krásná příroda
Zorganizovat koupi bylo celkem snadné a do dvou měsíců jsme se mohli stěhovat. Oproti bytu v paneláku, kde jsem strávila většinu života, byl tento domek rájem na zemi. Vládl zde klid, v okolí byla krásná příroda. Nedaleko byly krásné lesy i rybník.
Prostě pohádková scenérie. Vypadalo to, že mě tu čeká pouze štěstí.
Ze snu jsem se probudila celá vyděšená
Po asi měsíci se mi jedné noci zdál strašlivý sen. Padala jsem v něm do vody, a přestože jsem se pak snažila dostat se zpátky na hladinu, nedařilo se mi to. Probudila jsem se ve chvíli, kdy už jsem byla téměř utopená.
Lapala jsem po dechu a byla jsem celá zpocená. Asi jsem i mluvila ze spaní, protože vzhůru byl i manžel.
Manžel mě uklidňoval
Rozsvítil lampičku na nočním stolku a ptal se mě, jestli jsem v pořádku. Roztřeseným hlasem jsem mu vyprávěla, co se mi zdálo. Chvíli jsme si ještě povídali, abych se uklidnila. Znovu jsem usnula až za nějakou dobu a až do rána jsem spala klidným spánkem.
Měl na to vliv úplněk?
Ještě několik dnů se mi ten ošklivý sen vracel v myšlenkách a ve vzpomínkách. V reálném životě se ale nic strašného nedělo, a tak jsem ho postupně vytěsnila z paměti. S jistým vysvětlením pak přišla moje sestřenice, která přijela na návštěvu.
Když jsem jí o tom snu vyprávěla, zjistila, že oné noci byl úplněk. A jak je známo, zvýšená měsíční aktivita mívá na sny velký vliv. Trochu se mi zpětně ulevilo. O to víc jsem se ale vyděsila, když se mi o dalším úplňku zdál stejný sen znovu!
Sen se stále opakoval
Bylo to všechno úplně stejné: opět jsem spadla do hluboké vody a nemohla se dostat nahoru. Znovu jsem se probudila celá vyděšená. Opět jsem se nemohla pořádně nadechnout a byla jsem celá zpocená. To už byl zneklidněný i můj manžel Štěpán.
Bral to všechno vážně, ale ani on, ani já jsme nepřišli na to, čeho by se mohla záhada s totožným snem týkat.
Byla v domě negativní energie?
Dvacet osm dnů byl opět klid. Přišel nový úplněk, kterého jsem se tentokrát už bála. Ukázalo se, že oprávněně, protože sen se znovu opakoval. Hledali jsme s manželem řešení.
Štěpán navrhoval, abych si zašla na nějaké psychologické vyšetření, to jsem ale odmítla. Cítila jsem se v pořádku. Mnohem vhodnější mi připadalo obrátit se na nějakého psychotronika. Domnívala jsem se, že za ty hrůzné sny může nějaká negativní energie v domě.
Manželovi se to zprvu příliš nezdálo, ale nakonec souhlasil. Přes své známé našel jednoho staršího pána, který měl v dané oblasti dobrou pověst.
Stará rodinná tragédie
Hned na první pohled jsem k tomuto pánovi pocítila důvěru. Vyzařovaly z něj vnitřní klid a laskavost. Posadil se na pohovku v obývacím pokoji a soustředil se. Vypadalo to, jako by upadl do nějakého transu. Po chvíli se probral a přišel s vysvětlením.
Pověděl nám, že náš domek má pohnutou minulost. Kdysi dávno, v meziválečném období, zde bydlela rodina se dvěma dcerami. Ta mladší z nich se nešťastně zamilovala a rozhodla se skoncovat se životem. Našli ji pak jednoho dne utopenou v rybníku nedaleko odtud.
Snad její duše konečně došla klidu
Dávalo mi to smysl. Zajímavé bylo, že po tomto odhalení se už nikdy onen děsivý sen neopakoval – jako by duše té nešťastné dívky z minulosti jen chtěla, aby se na ni nezapomnělo. Za sebe jenom doufám, že konečně našla vytoužený klid. A každý úplněk zapaluji za její duši svíčku.
Ivana M. (67), České Budějovice
