Objevili jsme cestu do podzemních chodeb nedaleké zříceniny. Doufali jsme, že najdeme poklad. Někdo tam ale přebýval.

Tento zážitek se váže k mému dětství, kdy jsem jako vesnická dívka šmejdila podzemními chodbami, jimiž byly propojeny tři hrady v okolí naší vesnice. Vstupů do podzemí bylo několik. Jeden z nich se nacházel v poli blízko domu, kde jsme bydleli.

Pod jedním z velkých balvanů se skrývala cesta. Protože mě rodiče dobře znali, byla jsem zvědavá holka, tak mi zakazovali do chodeb vstupovat.

Silná zvědavost

Byly různě propletené, vedly až pod řeku a měřily mnoho kilometrů. Nikdo netušil, kam až vedou. Kdo by nás tam našel, až bychom se ztratili? Takové argumenty jsem sice chápala, od cesty za dobrodružstvím mě to ale neodradilo.

Přesvědčila jsem bratrance Pepu, vybavili jsme se baterkami a dostatkem kříd, abychom mohli malovat na zeď. A jedno sobotní odpoledne jsme vyrazili z domu.

Nedaleko vchodu do podzemí se nacházel starý kamenný kříž, pod kterým se podle pověstí všechny chodby tří hradů scházely. Ten kříž byl prastarý a stál tam od nepaměti.

Slepá cesta

Jakmile jsme se dostali do chodby, což nebylo těžké, stáčela se jedna cesta směrem ke kříži. Vydali jsme se k němu. Daleko jsme ale nedošli. Po několika krocích jsme narazili na výklenek, a když jsme do něj nahlédli, vedl jen kousek a prudce zahýbal doleva.

Slepá cesta! „Tudy ne,“ shodli jsme se a pokračovali dál. Tedy ve skutečnosti jsem pokračovala pouze já v domnění, že bratranec jde za mnou. Po několika krocích jsem narazila skutečně na rozcestí chodeb. Podle mého odhadu musel kamenný kříž stát přímo nad ním.

„Kterou se dáme dál?“ Otočila jsem se, ale Pepa nikde. Zasvítila jsem zpátky do chodby, kde se opozdil. Zavolala jsem. Žádná odpověď.

Jen černá chodba

Špicovala jsem uši a nebylo mi rozhodně příjemně. V tu chvíli jsem zaslechla daleko přede mnou, kam jsme směřovali, své jméno. V domnění, že to je bratranec, jsem se rozběhla za hlasem. Bratrance jsem ale neviděla. Přede mnou byla jen černá chodba.

Zastavila jsem se a zavolala ho jménem. „Tady jsem!“ ozval se daleko za mými zády. Ztuhla jsem překvapením. Kdo to na mě volal? Kdo se skrýval v hlubinách temných chodeb přede mnou a lákal mě k sobě?

Tvář za oknem

Otočila jsem se a upalovala k bratranci. Z podzemí jsme vyletěli jako dvě střely a utíkali obilím domů. Od té doby jsme do podzemí nelezli. Kdo to na mě tehdy v labyrintu volal, zůstalo záhadou.

Je ale pravdou, že tu noc, co se tohle stalo, mě probudilo vytí našeho psa, poté začal houkat sýček a nakonec jsem slyšela tiché ťukání na mé okno. Vstala jsem a dívala se do noci, jestli někoho neuvidím.

Jak jsem tak napínala oči, najednou jsem měla pocit, že se oknem na mě zvenku taky někdo dívá a je nalepený obličejem na skle, stejně jako já.

Jana S. (63), Znojmo