Myslela jsem si, že se jedná jen o takovou pověru. Dnes už si to nemyslím. Letní pobyt na chatě proběhl ve znamení podivného strašidla.

Před několika lety jsme společně s naším vnukem Matýskem trávili část léta na Šumavě. Měl letní prázdniny a syn se snachou ho mně a manželovi svěřili na několik týdnů, abychom ho hlídali. Tu oblast jsme dobře znali, roky jsme tam jezdili s mým mužem Ludvíkem.

Moc se nám tam líbilo, hlavně zdejší krajina nás pokaždé okouzlila. A tak jsme se rozhodli, že tam to léto vezmeme i našeho vnuka.

Strašidelná povídačka

Měli jsme tam na tři týdny půjčenou chatu. Matýskovi bylo tehdy osm let, byl to milý a přátelský kluk, a tak se rychle skamarádil s dalšími dětmi z chatové osady. Hráli spolu všelijaké hry a často lítali v nedalekém lese.

Jednoho dne za námi vnuk přišel s povídačkou, že prý v lese řádí strašidlo, které trestá zlobivé lidi.

Duch myslivce

Samozřejmě jsme tomu nevěřili, ale hráli jsme tu hru s ním. Netušili jsme však, že se o hru nejedná. O přízraku, který se zjevuje na pasece uprostřed lesa, jsme pak slyšeli i od dalších lidí.

Brali jsme vše s manželem dál jako místní folklor, i když působil jako dobře propracovaný. Dokonce i dospělí, kteří sem jezdili častěji, tvrdili, že se jedná o ducha nějakého starého myslivce z dávných dob.

Trestá a nadává výtržníkům

Zjevuje se prý pouze těm, kdo se v lese nechovají řádně. Těm, kteří chodí mimo cesty, lámou větve, jsou hluční nebo jinak poškozují přírodu. V takovém případě se náhle mezi stromy vynoří vznášející se přízrak a začne dotyčným nadávat.

Nestalo se, že by snad někoho přímo ohrozil na životě, ale pořádné zděšení už pár lidem způsobil.

Té báchorce jsem nevěřila

Ani toto podrobné líčení mě ani manžela nepřesvědčilo, že by na těch slovech mohlo být třeba jen zrnko pravdy. Nanejvýš jsem byla ochotná připustit, že si třeba někdo

z lidí z nedaleké vesnice dělá z chatařů ošklivou legraci. Můj manžel se na to ale postupem času začal dívat jinak.

K ničemu podivnému nedošlo

Ludvík byl vždycky hodně zvědavý a chtěl se vždy o věcech přesvědčit na vlastní oči na místě. Několikrát jsme tedy s ním a s Matýskem zamířili na onu paseku. Nikdy se nám tam ale nic zvláštního nepřihodilo, i když jsme na pasece strávili třeba hodinu.

Vnuk, který se očividně nebál, byl zklamaný. Tak moc si přál toho ducha vidět. Mělo se mu to ale brzy vyplnit.

Vnuk přiběhl celý vyděšený

Když u nás na dveře jednoho podvečera zabouchala jedna z chatařek a ptala se, jestli nevíme, kde jsou děti, vyplašili jsme se. Mysleli jsme si do té chvíle, že náš vnuk si hraje někde v sousedství. Ukázalo se ale, že v osadě žádné z dětí nezůstalo.

S Ludvíkem nás okamžitě napadlo, že budou nejspíš v lese. A skutečně tomu tak bylo. Brzy nato totiž přiběhl Matýsek do chaty celý vyděšený. S ostatními dětmi se tajně vydal na paseku. Tvrdil, že tam opravdu viděl strašidlo. Působil hodně věrohodně, což mě dost zneklidnilo.

Manžel byl také zakřiknutý

Poslala jsem manžela, aby se tam šel s vnukem podívat. Vrátili se zhruba za dvacet minut. Manžel se tvářil zaraženě. Řekl mi, že opravdu viděli něco divného a že rozhodně nešlo jen o výplod dětské fantazie.

Snažil se mě přesvědčit, ať se na tu paseku jdu podívat také. Nechtělo se mi, ale nakonec jsem to udělala, abych měla klid.

Objevil se přízrak

Došla jsem až na dotyčné místo, ale nikde jsem nikoho neviděla. Chtěla jsem se tedy vrátit a vyčíst manželovi, že podléhá pověrám a hrám, když v tu chvíli se stalo něco nečekaného. Na paseku vešli dva mladíci s ruksaky na zádech.

Jeden z nich odhodil na zem papír od svačiny. V jeho těsné blízkosti se vzápětí zničehonic objevil mlhavý přízrak a ozval se rozzlobený hlas. Mladík se tak polekal, že málem upadl. Potom se i se svým společníkem dali na útěk. Já jsem zůstala stát na místě, neschopná jediného slova nebo pohybu.

Hleděli jsme na sebe

To zjevení vypadalo přesně tak, jak ho všichni popisovali. Starší muž v mysliveckém obleku se zlým pohledem. Zadíval se mým směrem a mně přejel mráz po zádech. Tak nějak jsem ale pochopila, že proti mně nic nemá, protože jsem se ničím neprovinila.

Chvíli jsme na sebe s tím tajemným mužem hleděli a pak se pomalu a tiše duch vypařil. Teď už jsem byla i já definitivně přesvědčená, že místní pověst je skutečně pravdivá a že se nejedná jen o nějaké báchorky. Také jsem to manželovi i Matýskovi po svém návratu do chaty potvrdila.

Dodnes bloudí lesem

Po zbytek dovolené jsme se snažili strašidlo zahlédnout ještě jednou, než odjedeme, už se nám to však nepodařilo. Na té chatě jsme už pak nikdy nebyli, ale co jsem slyšela od známých, tak se tam onen přízrak myslivce zjevuje dodnes.

Alena R. (68), Cheb