S pitím měla problémy už od puberty a mívala různé menší i větší průšvihy. Ale to, co udělala nyní, je vážně nepochopitelné. Pro mě zcela nepochopitelné.
O tom, že mám malého, tříletého vnoučka Robertka, jsem se dozvěděla teprve před několika dny. Sedí v postýlce a kouká na mě velkýma krásnýma hnědýma očima. Včera jsme se viděli poprvé.
Chvíli trvalo, než jsem zjistila, kde můj malý vnouček vlastně je a co se stalo. Teď musím zařídit, abych ho odtud dostala. Přece nezůstane v děcáku…
Když začaly problémy
Moje dcera Drahoslava byla už od narození velmi svérázné, neposlušné a poněkud divoké dítě. Těžko jsme ji s manželem zvládali. Pak jsem se rozvedla a Drahoslava v šestnácti letech odešla z domu. V té době už chodívala často nad ránem domů opilá.
A pak zmizela definitivně z mého života. Přestala se mi ozývat, změnila si číslo telefonu a dlouho jsem o ní nic nevěděla. Teprve nyní, když mi přišel ten dopis z dětského domova, jsem se dozvěděla pravdu.
Dcera je opět neznámo kde
Před rokem se zase jednou pořádně opila a přitom vjela s kočárkem, ve kterém seděl její syn, do silnice. Přímo pod kola auta. Kočárek po nehodě odletěl stranou, náraz odmrštil i opilou dceru. Dcera i vnuk nehodu naštěstí přežili, ale oba skončili v nemocnici.
Dcera se ze zranění brzy vylízala. Hůř skončil můj malý vnouček. Přišel o jednu ledvinu a poranění jeho nožičky bylo tak vážné, že mu zůstanou trvalé následky.
Soud byl dost mírný
Soudní jednání bylo k dceři, podle mého názoru, až příliš milosrdné. Dostala totiž jen nepodmíněný trest za ublížení na zdraví z nedbalosti. Jenže ona, místo toho, aby se z toho poučila, držela se dál svého životního stylu.
Její tehdejší přítel se ji prý snažil přimět, aby se šla léčit, že je alkoholička, ale marně. Právě k němu se mi podařilo najít cestu a on mi vše, co o mé dceři věděl, vyprávěl. Potkal mou dceru v nemocnici, kde dělá zdravotního bratra.
Potkali se po nehodě
Zamiloval se do ní a byl ochoten jí se vším pomáhat. Především s malým synem, který byl vážně poraněný. Honza je ale obyčejný, hodný kluk, který v nemocnici neměl možnost poznat pravou tvář mé dcery.
K tomu se dostával až postupně, když po návratu domů spolu začali doopravdy chodit. Nakonec to nevydržel a odešel. Moje dcera zůstala s nemocným synem sama a udělala to nejšílenější rozhodnutí ve svém životě.
Hrozné rozhodnutí
Dala dítě do domova a souhlasila i s budoucí adopcí. Prý se o něj sama nedokáže postarat. Odvezla Robertka do domova, zamávala mu a zmizela z jeho života. Doufám, že ho do adopce dostanu nakonec já. A dceři, té to nikdy neodpustím.
Iva S. (54), Zlín
