Žena s dítětem si mezi muži nemůže příliš vybírat. Byla jsem ráda, když se objevil Petr. Ale nebyl romantik a neměl rád kočky.

Dozvěděla jsem se to úplnou náhodou, jaksi mimoděk, a abych pravdu řekla, trochu mě to zasáhlo. Správný chlap by přece měl mít rád zvířata, no že ano? Petr nesnášel kočky. Časem jsem nad tím mávla rukou. Ženská s dítětem si nemůže příliš vybírat.

Na prince jsem čekala v šestnácti, ale bylo mi skoro čtyřicet, potřebovala jsem prima chlapa a pětiletá Kačenka tátu. Rozhodla jsem se, že na negativní vztah ke kočkám nebudu brát zřetel, nepřipadalo mi to zase tak důležité.

Bydlela jsem v garsonce a neplánovala předělat ji na miniaturní zoologickou zahradu s papouškem, pejskem, kočkou a fretkou. Měla jsem i bez toho práce dost. Hlavní bylo, jak se bude Petr chovat ke Kačence. Ale vypadalo to, že děti snášejí docela dobře. Za několik týdnů z nich byli kamarádi.

Jako pařez

Petr nebyl romantik. O ruku mě požádal se stolním kalendářem v ruce. „No protože abych neměl noční,“ vysvětlil a divil se, proč nejásám. „Žádám tě o ruku a tobě ani slzička neukápne?“ nechápal. Pokrčila jsem rameny.

Představovala jsem si tuto situa­ci stokrát, a to měl Petr vždy oblek šitý na míru a kytici růží. Ve skutečnosti si oblékl kraťasy, zmuchlané tričko s nápisem Transporta Chrudim, listoval ve stolním kalendáři a zpovzdáli hrálo rádio pekelnou odrhovačku.

„Hlavní je, že má rád Kačenku,“ přesvědčovala mě máma, když jsem jí to vyprávěla. „Já nevím, mami, někdy mi připadá jako divnej pavouk. Jako pařez. Nedělám nějakou osudovou chybu, když si ho chci vzít?“

Má matka, kterou si nikdo nikdy nevzal a můj táta jí navíc utekl týden před plánovanou svatbou, odsekla: „Nemáš na vybranou. Nebo máš pocit, že se o tebe chlapi perou?“ Neprali. Měla jsem jen Petra. Tak jsem řekla u oltáře ano a nevěděla, zda jsem udělala správnou věc.

Na polštáři

Jednou přivedla máma Kačenku ze školky a obě měly takový provinilý výraz. Bylo mi to divné, a ještě divnější bylo, že dceřin batoh mňoukal. „Ne!“ vyrazila jsem ze sebe. Ale ano. Schovávala v něm kotě. Cestou ze školky se k nim přidalo, bylo chudinka opuštěné. A tak je naše.

Obě na mě koukaly, co tomu řeknu. Venku foukal severák a lilo. „Ale Petr kočky nesnáší,“ vydechla jsem zničeně. Máma se rychle rozloučila a zmizela. „Musíme kotě schovat,“ poučila jsem dceru. „Jinak se Petr bude zlobit.“

Daly jsme kotěti mléko s piškoty a schovaly je do dětského pokojíčku do krabice s hračkami. Večer jsem sledovala, jak Petr spící Kačenku přikrývá. Kotěte, které jí sladce spalo na polštáři, si nemohl nevšimnout. Vzdychl, zavrtěl hlavou, potom se usmál a pohladil spící dítě i spící kotě.

Karla (65), Břeclav