Byla na mě vždycky hodná a vlídná. Mnohokrát mi pomohla. Přesto jsem nemohla jednat jinak. Podvedla jsem ji!
Byly jsme stejně staré, a někteří lidé dokonce tvrdili, že si jsme podobné. Já na to měla jiný názor. Švagrová Alena byla o hodně hezčí než já. Také drobná a hezky rostlá. Ale měla takový ten šmrnc, charisma, které jsem postrádala.
Vídaly jsme se docela často, ale povídaly si jen o dětech, rodičích a samozřejmě o svých manželech.
Jen dřel
Ti bez sebe neudělali ani ránu, jak se říká. Když můj manžel stavěl garáž, jeho brácha mu pomáhal snad každý víkend. A když začal on stavět domek, manžel nemohl zůstat pozadu. Dřel se na stavbě každý den. A dokonce někdy i v noci, když nebylo zbytí.
Ti kluci si pomáhali až moc. Tedy na můj vkus. „Mamko,“ oslovil mě manžel a ve mně kypěl vztek. Tohle oslovení jsem bytostně nesnášela. Cožpak jsem byla nějaká jeho mamka? Potom, bez dlouhého otálení, pokračoval: „Brácha potřebuje založit.
Půjčím mu sto tisíc a zbytek mu daruji!“ Ani jsem se nezeptala, co obnáší ten zbytek. Bylo to stejně jedno. Manžel si vždycky prosadil svoji. A když se pro něco rozhodl, udělal to, i kdybych protestovala sebe víc a sebe hlasitěji.
Vyloudili na nás peníze
Tak jsem jen pokrčila rameny, že mi to je jedno. Ale nebylo. Potřebovali jsme nové auto. A taky děti by pár korun uvítaly. Moji špatnou náladu přišla podpořit i švagrová. Přinesla pár chlebíčků a spustila: „Vy jste tak hodní!
Kdybychom vás neměli…“ No, kdybyste nás neměli, museli byste si na bydlení vydělat, pomyslela jsem si a nemohla se na ni ani podívat. Pocit křivdy ve mně hlodal a ne a ne mě pustit. Umínila jsem si, že ty peníze dostanu zpět. I kdyby se manžel stavěl na hlavu!
Ale jak to udělat? Nic mě nenapadlo. Potom se mi zdál sen a já pochopila, že to je to pravé. To je nápad za všechny peníze!
Na nápad jsem přišla ve snu
Ve snu jsem uviděla hodiny. Byly podobné těm, co stály u mých příbuzných v obýváku. Ošklivé, ale možná měly velkou cenu! Může to být pravda? Při příští návštěvě jsem hodiny vyfotila, a opravdu.
V antikvariátu mi potvrdili, že by tenhle krám mohl mít hodnotu klidně i osmdesát tisíc. Zbývala „maličkost“. Hodiny ukrást a prodat. Blížila se oslava mých narozenin, tak jsem poprosila švagrovou, zda by se nemohla konat u ní.
Předstírala jsem, že mám rozbitý sporák. Nezbývalo jí než souhlasit. Sešlo se nás u ní asi patnáct. Možná i víc. Hodiny sice stály v obýváku, ale v koutě a za fíkusem, nikdo si jich nevšímal. Čekala jsem na vhodnou příležitost. Naskytla se nečekaně. Chlapi se chtěli pochlubit dokončenou koupelnou!
Krádež mi prošla
Všichni se zvědavě hrnuli na druhý konec nového domku. Strčila jsem hodiny do připravené tašky. Takové té na kolečkách, ve které jsem vezla koláčky a dort a na tu oslavu. Vše bylo snadnější, než jsem čekala. Na ztrátu hodin přišla švagrová až druhý den.
Hned mi volala, ale já s přemírou účasti předstírala, že o ničem nevím. „To jistě ti mladí! Jsou dneska samý dluh,“ mudrovala jsem a ona mi dala za pravdu. Ani netušila, jakou hodnotu hodiny mají. Získala jsem sice jen šedesát tisíc, ale i to bylo dost.
Podvedla jsem ji, a vůbec toho nelituji. Přemýšlím, za co dostanu těch zbylých čtyřicet!
Petra K. (62), Znojmo
