To, co jsem na své zahrádce vypěstovala, bylo vždy nejlepší v celém okrese. Mou pověst mi nemohli pokazit nějací přivandrovalci z města. Byla jsem připravena bojovat!

Trhy v našem městečku žijí a vždycky tomu tak bylo. Se svou zeleninou a ovocem se na ně chodila hrdě chlubit už moje babička a po ní maminka.

A nebylo to pouze to, co jsme vypěstovali na zahrádce, vajíčka od našich slepiček byla výstavní a nikdo neměl tak pěkné kachny a vykrmené husy jako naše rodina.

Pro naše králíky si jezdila jedna rodina dokonce až z Prahy a pochvalovala si, že takové nikde jinde neseženou. A pak se stala nepříjemná věc!

Do městečka se přistěhovala nějaká ženská z Moravy, postavila si stánek hned vedle mě a začala si tam vykládat své zboží.

Mezi nimi i melouny z její zahrádky! Ještě ten večer jsme se s manželem rozhodli, že postavíme druhý skleník a budeme je pěstovat taky. A budou lepší!

Prodala víc

Od první chvíle mě ta ženská provokovala a chtěla se nade mě povyšovat. Myslela si, že když je z města a ještě ke všemu z Moravy, tak je něco víc. Bylo mi jasné, že si na dalším trhu vezme zase místo vedle mě a bude mi brát kšeft. A také, že to tak bylo.

Prodala víc zboží než já. Už zase!

Nemohla jsem z toho spát. Nelenila jsem, a další týden běžela na tržiště ještě před svítáním a upilovala kus podstavce jejího stánku, aby se kýval. Hodně ji to rozladilo a celou dobu problém řešila. Zato já jsem si svůj stánek krásně nazdobila a ten den se mi dařilo víc.

Libuna z Moravy mě propichovala pohledem a rozloučila se slovy: „Taky budete předvádět své králíky na výstavě, která bude za týden? Ten náš to určitě zase vyhraje!“ dmula se pýchou a já měla zase zkažený večer.

Druhý den jsme s manželem prohlíželi naše králíky. Žádný výstavní mezi nimi nebyl.

Výstavu vyhrajeme!

Blížil se den, kdy se měla konat výstava. Seděla jsem odpoledne u kávy a mračila se. V tom vrazil do dveří můj muž s přepravkou. „Půjčil jsem si toho největšího fešáka v kraji! Ten nám tu soutěž vyhraje!“ vyskočila jsem a běžela k přepravce. Tak obrovského králíka jsem v životě neviděla.

Manžel za půjčení zaplatil pět set. Bylo to hodně peněz, ale za výhru nad Libunou nám to stálo. Hrdě jsme přinesli Archibalda, jak jsme chlupáče nazvali, na scénu. To je ale krasavec! Slyšeli jsme kolem.

Překvapení

Jen Libuna mlčela a skřípala zuby. Její králík to nevyhraje, to bylo jisté. Výstava pokračovala druhý den. Ráno nás čekalo nemilé překvapení. Náš výstavní králík polehával, byl jak přetažený elektrickým proudem.

Ležel na jedné straně, oči v sloup a jediné, čím hýbal, byl nos. Byl diskvalifikován.

Nevím, co se s ním stalo, ale věřím, že v tom měla prsty Libuna. Králík se za dva dny vzpamatoval a byl zase jako rybička. Několik týdnů jsem se na trhu neukázala. Pak mi ale řekla sousedka, že Libuna nepřijela. A nepřijela už nikdy. Proč? Kdo ví! Tak jsem na trzích zase byla královnou já!

Anna (69), Jihlavsko