Nudila jsem se za pultem svého obchodu, když do dveří vešel podivný muž. Chtěl lepší oblečení, než na sobě měl. Odkráčel pak bez placení a zalezl do rakve pohřebního vozu.
Pohřební auto zastavilo před výlohou mého obchůdku s textilem. Na lesklé smuteční metalíze byl vepsán text, ověnčený zlatými květinami:
„Věčný spánek v kolébce smrti.“ Nebyla jsem z toho právě nadšená, jsem pověrčivá a takové setkání hned po ránu mě pozitivně do nového dne rozhodně nenaladilo. Oba řidiči vyběhli z auta směrem k bance. Ulevilo se mi, že nejdou ke mně.
Podivný zákazník
Můj malý obchůdek se krčil vedle mohutných řeckých sloupů, které náležely k bance. Dívala jsem se zamyšleně oknem, když v tom se nade dveřmi rozcinkal zvonek. Otočila jsem hlavu od prodejního pultu směrem ke vchodu.
Člověk, který vkročil dovnitř, byl určitě ten nejpodivnější zákazník, jakého jsem kdy měla. Byl vysoký, štíhlý a ve tváři tak hubený, že mu téměř chyběly masité části obličeje. byl zkrátka kost a kůže. Kostkovaný černobílý kabát na něm visel jako na věšáku. Nohy onoho podivného zákazníka byly jako dvě čínské jídelní hůlky.
Chtěl být za šviháka
Rovněž jeho ruce připomínaly ruce dřevěných loutek v maňáskovém divadle. „Přejete si?“ vykoktala jsem ze sebe.
„Potřebuji nový oblek, tenhle mi dali na rozloučenou − a je to hrůza!“ Přikývla jsem a nepřestala na muže, jehož postava připomínala spíše kostlivce než živého člověka, zírat. Co to vlastně říkal? „Chci něco decentního, ale společensky únosného.
V tomhle se cítím jako odkopnutá mrtvola, připravena na maškarní bál!“ Měl opravdu divné řeči. Kráčeli jsme spolu ke kalhotám a já v duchu počítala jeho míry. Bylo to stejné, jako bych strojila panáka, hlídajícího pole zelí.
„Tohle se mi líbí, v tom budu vypadat společensky únosně!“ rozradostnil se, když objevil to pravé. „Ještě motýlek, chtěl bych černý. Nebo si myslíte, že by mi slušela více nějaká tmavá kravata?“ ptal se mě. Prohlížela jsem si ho se zatajeným dechem.
Už zaplatil…
„Záleží, u jaké příležitosti si oblek vezmete!“ odpověděla jsem váhavě. „Budu na chvíli středem pozornosti!“ řekl a mrkl na mě. Vybral si nakonec černý motýlek a šel se ustrojit. „Nechám si oblek na sobě,“ prohlásil a zálibně se prohlížel v zrcadle.
„Připište to na účet mé rodině!“ zvolal na odchodu. Dřív, než jsem se stačila vzpamatovat, byl pryč. Stála jsem zaražená jako kus špalku. Pak jsem se vyřítila ven na ulici. Spatřila jsem ho, jak otevřel zadní dveře toho pohřebního auta a vlezl si do rakve.
Vyrazila jsem za ním. Mezitím se ale víko rakve samo zasunulo. Když jsem se ptala mužů, kteří se vrátili ke svému vozu, bylo mi řečeno, že onen muž, po kterém chci tak vehementně platit, je mrtvý už několik dnů. Na moje vyzvání otevřeli velmi neochotně rakev.
Málem jsem omdlela. Spatřila jsem bezvadně oblečeného muže, měl na sobě kostým, který jsem mu vybrala. Vypadal opravdu společensky únosně!
Daniela (57), Příbram
