Eliška si vždycky přála doma zvířátko. Rodiče ale byli proti. Nakonec si ji našlo čtyřnohé štěstí samo. Máma s tátou tak přišli o veškeré argumenty.

Vždycky jsem se přikláněla k názoru, že děti by měly mít nějaké zvíře, i když vyrůstají ve městě. Moje dcera byla z vesnice, vždycky měla ke zvířatům dobrý vztah, proto jsem nedokázala pochopit, když své malé dceři Elišce nedopřála ani křečka.

Přesvědčil ji o tom její muž. Vnučka samozřejmě prosila, aby mohla mít zvířátko, její otec se ale vždycky oklepal odporem a jeho žena (moje dcera) ho poslechla na slovo. Bylo mi z toho smutno.

Za zvířátky

Tehdy bylo Elišce šest let, když jsem jí měla u sebe na pár dní. Její rodiče si konečně troufli vyrazit do světa bez ní, vyjeli na dovolenou na Kanárské ostrovy. Každý den jsme chodily s Eliškou na procházky, vždycky říkala, že chce jít za zvířátky.

Nedaleko mého bytu byla totiž malá zoo, kde byly slepičky, králíčci, a v tu dobu i kůzlata.

Ten den jsme se z procházky vracely přes park, kde jsme zastavily na dětském hřišti. Posadila jsem se na lavičku, Eliška se rozběhla k houpačce. Najednou změnila směr a rozběhla se do trávy. Než jsem se nadála, měla v náručí malého králíka.

Kde se tam vzal?

Bylo vidět, že je zvyklý na lidi, neutíkal před námi, nechal se pochovat. Ke zvířeti se nikdo nehlásil, navíc začalo pršet a nechat ho tam se mi zdálo nelidské. Tak jsem rozhodla, že si ho vezmeme ke mně domů.

Eliška vyskočila radostí. Tak se Matýsek, jak ho pojmenovala, stal mým spolubydlícím. Vnučka u mě chtěla být každý den. Doma tak otravovala, že netrvalo dlouho a dcera i zeť souhlasili, že si Matýska vezmou domů.

Tak vše dopadlo dobře, ovšem nejúžasnější pointou je, že si nakonec králíka nejvíce oblíbil zeť, který nikdy žádné zvíře nechtěl. Dnes už Matýsek nežije, ale zapříčinil to, že si po jeho smrti pořídili domů zvíře další – pejska Lumpíka.

Vladimíra (68), střední Čechy