Poté, co jsem ovdověla a onemocněla, jsem nedoufala, že mě ještě něco pěkného potká. Pak jsem ale našla muže, který mi vrátil smysl života!

Doufám, že můj příběh poslouží vašim čtenářkám jako důkaz o všemocné síle lásky a o tom, že dokud jsme tady na světě, může se stát cokoli. Hlavní je mít pevnou vůli a víru. Vždy nás totiž může potkat krásný a hluboký cit, bez ohledu na stáří.

Nic mi nescházelo

Prožila jsem šťastné manželství, které trvalo téměř třicet let. S Martinem jsme měli dva syny, kteří postupně odešli z domova a oženili se, ale stále s námi byli v kontaktu.

Pravidelně za námi jezdili i se svými manželkami a dětmi a vídali jsme se tak nejen na oslavách narozenin, jak to většinou u dětí, co opustí rodinný dům, bývá.

Smrt přišla velmi rychle

Měla jsem opravdu spokojený život, jenže ten mrknutím oka skončil. Ovdověla jsem, když mi bylo padesát tři let. Zákeřná nemoc u manžela postupovala rychle, od stanovení diagnózy do úmrtí mého milovaného manžela uplynulo sotva půl roku.

Dlouho a těžce jsem se se smrtí Martina vyrovnávala. Zůstala jsem sama a domnívala se, že nyní, na podzim života, už to nebude jinak. Potom jsem onemocněla i já.

Najednou jsem nemohla chodit

Výsledkem té nemoci bylo omezení mého pohybu. Já, která byla zvyklá celý život rychle a pevným krokem chodit, jsem se najednou ocitla odkázaná na francouzské hole. Těžce jsem to nesla a nebýt synů, kteří mě navštěvovali, asi bych úplně klesla na mysli.

Bylo mi jasné, že už nikdy nic nebude tak, jak to bylo dřív. O to více jsem se vracela ve vzpomínkách k minulosti a ke všemu, co jsem prožila, do okamžiků, kdy jsem byla skutečně šťastná. Do budoucnosti jsem raději příliš nehleděla. A potom se přece jenom stalo něco, co můj složitý a smutný život změnilo.

Se vším jsem se mu svěřila

Jako kdyby na zamračené obloze najednou vyšla duha. Jmenoval se Emil, bylo mu o pět let méně než mně. Potkali jsme se v nemocnici. Dali jsme se spontánně do řeči a zjistili jsme, že si máme o čem povídat. Svěřila jsem se Emilovi se smrtí svého manžela. On byl rozvedený a prožil si peklo se ženou, závislou na alkoholu.

Podruhé jsme se setkali v parku

Byl to krásný dlouhý rozhovor v nemocniční čekárně, ale nic dalšího jsem si od toho neslibovala. Občas to tak bývá: lidé se někde náhodně potkají, popovídají si a pak už se nikdy nevidí. Snad jedině náhodou.

A právě taková náhoda na sebe v případě mě a Emila nenechala dlouho čekat. Týden po našem setkání jsme se s Emilem potkali v parku. Spatřil mě a zamířil ke mně. Sedli jsme si spolu na lavičku. Bylo to, jako bychom pokračovali v tom rozhovoru z nemocnice.

Cítila jsem, jak se mi ulevuje, že se můžu někomu s důvěrou vypovídat. Bylo mi s ním velmi příjemně. Když jsme se pak po hodině loučili, poděkovala jsem Emilovi, že mi naslouchal, a řekla mu, že je mi s ním moc hezky.

A on mi řekl, že to cítí stejně a že by se se mnou rád scházel dál. A tak jsme se s Emilem scházeli čím dál častěji, nyní už plánovaně.

Víc než jenom přátelé

Většinou jsme seděli někde venku na sluníčku, v parku nebo u rybníka, pouze při špatném počasí jsme zašli do nějaké kavárny či restaurace. Snažila jsem se nepřemýšlet o tom, kam by se mohla tato naše setkávání nakonec vyvinout.

Pak se mě ale jednoho odpoledne Emil zeptal, jestli ještě věřím v lásku. On sám prý donedávna myslel, že není možné, aby měl ještě někoho rád. Teď už si tím ale není jistý. Přiznala jsem, že i z mojí strany už jde o něco víc než o pouhé přátelské povídání.

Znovu jsem pocítila chuť do života

Shodli jsme se na tom, že jsme oba asi blázni. Emil ale prohlásil, že cestu k sobě přece mohou lidé najít v kterémkoliv období života. Bylo to něco jiného než láska v mládí. Ale ten hřejivý pocit uvnitř byl pořád stejný.

Vnímala jsem, jak se mi vrací síla a chuť do života. I když jsem nemohla pořádně chodit, v duši jsem se cítila o dvacet let mladší.

Stál při mně

Po půl roce jsme s Emilem dospěli k závěru, že se vezmeme. Měli jsme malou, ale krásnou svatbu. To už jsme žili spolu. Já jsem se musela potýkat s dalšími zdravotními komplikacemi. Trochu jsem se bála, jak bude můj nový manžel reagovat.

Emil byl však naprosto fantastický. Podržel mě před důležitou operací i při následné rehabilitaci.

Jsme spolu opravdu šťastní

I dnes, když vám píšu svůj příběh, mám v očích slzy dojetí nad tím, jaký je Emil hodný a pozorný partner. Po svatbě mi slíbil, že udělá všechno pro to, abych byla šťastná. A svůj slib plní.

A já i díky němu vím, že pokud člověk ve svém srdci cítí lásku a štěstí, tak překoná všechno na světě!

Barbora T. (54), Hradec Králové