Ve chvíli, kdy jsem myslela, že zemřu rukou násilníka, zasáhla sousedka, o které se říkalo, že má co do činění s černou magií.
Skoro tři roky jsem žila s násilníkem. Nebýt podivné události, která se u nás doma stala, pravděpodobně jsem v tom pekle stále. Nebo už vůbec nežiji. Ten osudný den mě zachránila naše sousedka. Posloužila jí k tomu černá magie.
Pohádka trvala jen půl roku
Když jsme se s Karlem dali dohromady, nic nenasvědčovalo tomu, do jakého pekla vstupuji. Byl milý, dával mi najevo lásku a já byla šťastná. První facku jsem dostala po půl roce vztahu. Nelíbilo se mu, že jsem se z posezení s kamarádkami vrátila až v noci.
Čekal na mě v obýváku. Rozpoutal ošklivou hádku, kterou zakončil úderem do mého obličeje. Brečela jsem celou noc a nepřála si nic jiného než odejít. Hned ráno se mi omlouval a prosil o odpuštění. Sliboval hory doly a já mu uvěřila.
Žádost o ruku
Nějaký čas sekal dobrotu a já věřila, že ta osudná noc byla omyl. Další ránu jsem dostala, když mě viděl na ulici, jak se bavím s cizím mužem. I to nakonec dokázal omluvit. Požádal mě o ruku a sliboval spokojený život. Vím, že jsem měla říct ne a odejít, ale já mu chtěla věřit.
Rodina podivínů
V té době se do našeho vchodu nastěhovali noví sousedé. Velmi rychle se o nich začalo šuškat, že mají co do činění s černou magií. Každý včetně mě se jich bál. Z jejich bytu se často ozývaly podivné zvuky a linul se zápach kadidla.
Vždycky, když jsem kolem nich procházela, mi přejel mráz po zádech. Hlavně panímáma, ta na mě působila víc než strašidelně. Jenže jak se zdá, právě díky ní jsem dnes naživu.
Křičel, že mě zabije
Zrovna jsme se s Karlem ošklivě hádali. Tahal mě za vlasy, křičel, že mě zabije. Myslela jsem si, že je to moje poslední hodinka. Už to vypadalo, že mě ubije k smrti, když se najednou skácel k zemi. Ležel na podlaze, řval jako na lesy, ale nemohl se ani hnout.
,,Co ti je?“ lekla jsem se. ,,Cos mi to provedla?“ řval na mě. Vůbec jsem nevěděla, co mám dělat. A pak jsem zaslechla ženský hlas, který jasně velel: „Uteč!“ Na nic jsem nečekala, naházela do tašky pár věcí a zmizela.
Na chodbě stála sousedka
Když jsem otevřela dveře, naproti stála ona podivínská sousedka. Natažené ruce, zavřené oči a něco si mumlala. Na setinu vteřiny oči otevřela a pohledem mě vyzvala, abych co nejrychleji utíkala pryč. Jela jsem k rodičům.
Karel se mě snažil mnohokrát kontaktovat, ale já už mu nevěřila. Vím, že jsem tu noc dostala šanci od něj odejít. Do bytu jsem se už nikdy nevrátila.
Ještě jsme se potkaly
Po pár měsících jsem naši sousedku náhodou potkala. Míjela mě na ulici, když náhle zpomalila, zadívala se mi do očí a opět lehce pokývala hlavou. Pohledem jsem jí poděkovala a šla dál. Vím, že to ona nějakým záhadným způsobem držela Karla při zemi. To ona mi zachránila život.
Eva S. (50), Prostějov
