To, že je Bohdan v nebezpečí, jsem se dozvěděla pomocí knihy, kterou jsem právě četla. Záhadný nápis mu nejspíš zachránil život.

Byla to zcela obyčejná sobota. Manžel Bohdan je vášnivým myslivcem. Nešťastnější je, když se oblékne a vyrazí do lesa. Za ty roky, co jsme spolu, jsem si na to už zvykla, takže mi dny o samotě nevadí.

Našla jsem v nich zalíbení, protože mám pak čas na sebe a své koníčky. Manžel nikdy dopředu neví, kdy se vrátí, a já už se ho na to ani neptám. To odpoledne jsem si uvařila kotel bylinkového čaje a uvelebila se do křesla. Počasí nebylo příliš příznivé.

Bylo dusno a na obzoru se začaly kupit mraky. Vypadalo to na bouřku. Bylo mi v tu chvíli manžela líto, ale říkala jsem si, že podobnou neplechu už v lese zažil mockrát.

Předtucha

I přes burácející hromy se mi podařilo na chvilku usnout. Když jsem se probudila, Bohdan pořád nebyl doma. Vzala jsem si proto do ruky svoji oblíbenou knihu a ponořila se do četby. Uběhla asi hodina a do mě se dal velmi podivný pocit.

Šlo o jakousi předtuchu, že se něco stane. Pro uklidnění jsem dopila čaj a znovu sedla ke knize. Už jsem se ale nedokázala soustředit na písmenka. Viděla jsem je nějak rozmazaně. Zavřela jsem oči, opřela hlavu o křeslo a chvíli zhluboka dýchala.

Když jsem se uklidnila, znovu jsem knihu otevřela. Byla jsem na stránce 55. Mezi řádky obyčejné detektivky jsem najednou zahlédla nápis: „Je v nebezpečí! Jdi za ním do lesa!“ „Co?“ zamumlala jsem a v údivu zírala na řádky, které do děje absolutně nezapadaly.

Běžela jsem do lesa

Knihu jsem rychle zaklapla a znovu otevřela. „Utíkej za ním. Najdeš ho u posedu,“ stálo tam pro změnu. Neváhala jsem ani minutu a tak, jak jsem byla oblečená, jsem vyběhla z domu. Volala jsem na manžela, který se neozýval. Chtělo se mi brečet a řvát současně.

Mraky už byly přímo nad lesem. Přišel ohromný blesk a pak hrom. „Co budu dělat?“ zoufala jsem si. „Posed, mám jít tam,“ vzpomněla jsem si na řádky z knihy.

Bezvládně tam ležel

Doběhla jsem k posedu, pod nímž leželo manželovo bezvládné tělo. Odtáhla jsem ho kousek dál, protože posed vypadal, že se každou chvíli vinou větru zřítí. O pár minut později do něj udeřil blesk. Manžel otevřel oči a řekl:

„Doběhni pro Milana.“ Utíkala jsem pro souseda. Společnými silami jsme manžela dostali domů. Pro jistotu jsme mu zavolali záchranku. Díky bohu mu nic nebylo, jen pár odřenin. Při slézání z posedu totiž zavrávoral a sletěl dolů.

Moje tajemství

Ještě ten večer jsem znovu nalistovala v knize stránku 55. Po vzkazu, abych zachránila manžela, tam nebylo ani stopy. Manžel se mě později ptal, proč jsem do lesa vlastně šla, protože jsem to za ta léta jeho myslivosti nikdy neudělala.

O svém tajemství jsem pomlčela, protože by mi nevěřil. Osobně si myslím, že mě kontaktoval jeho anděl strážný.

Irena M. (63), Třeboň