Tu noc mě zastihla bouře a déšť. Musela jsem se skrýt v poustevně na okraji lesa. A tam jsem ho najednou uviděla. Podivného jezdce, který mířil přímo ke mně!
Nebe nad mojí hlavou hnalo šedé mraky do útoku. Přidala jsem instinktivně do pedálů. Vypadalo to na pořádnou bouři. Byla jsem na horském kole na každotýdenním výletě.
Nebylo nic víc osvobozujícího, než sednout o víkendu na kolo a několik hodin strávit v jeho sedle. Teď jsem ale toužila jen po tom, dojet co nejdříve domů, nebo se alespoň někde schovat před bouřkou, která mi byla v patách.
Z jiného světa?
Objevila jsem starou poustevnu na okraji lesa. Tady přespím, rozhodla jsem se. Večer se snesl jako smuteční závoj na les a přikryl ho na několik hodin do temnoty. Tady v lese vypadala hustší a ještě hlubší.
Nemohla jsem spát, kolem zuřila bouřka. Náhle se ale rozhostilo ticho, vyšel měsíc. Přehodila jsem přes sebe svetr a vzala do ruky baterku. Vyšla jsem ven. A tehdy jsem ho spatřila! Z noční temnoty vyjel jezdec na koni.
Koňský dusot bylo slyšet jako ozvěna napřed. V jeho sedle seděl muž. Celé to zjevení bylo obklopeno jakousi svítivou aurou. Jako by se vznášeli kousek nad zemí. Napadlo mě, že něco takového nemůže pocházet z tohoto světa.
Oči svítily horečkou
V mužově tváři svítily oči horečkou. Celé jeho hubené a sešlé tělo bylo tak křehké, že jako by se nad sedlem vznášel. Kůň vypadal jako herka, která byla v posledním tažení. Jezdec mi pokynul, abych ho následovala. Netušila jsem, že za starou poustevnou je hřbitov.
Hroby byly dávno zašlé, neudržované. Jenom kříže čněly vzhůru, osvětlené měsícem. A poté jsem spatřila cosi podivného. Z jednotlivých hrobů začaly vystupovat bílé postavy, které se vznášely nad zemí. Neměly obličeje. Jezdec mi pokynul, abych se nebála a vešla na hřbitov.
Jako v mrákotách jsem vstoupila. Bílé postavy se mě zlehka dotýkaly. Bylo to jako mávnutí jepičího křídla. Zajímavé bylo, že jsem se v tu chvíli necítila nijak ohrožena. Pak vše zmizelo! Víc nevím.
Když mě polechtaly sluneční paprsky, které pronikaly skrze děravou střechu, vzbudila jsem se. Myslela jsem, že to všechno byl jen sen. Vyšla jsem z domu a zrak mi padl na otiskly koňských kopyt v bahnité půdě. Pokračovala jsem dál.
Pamětní deska
Došla jsem po zarostlém hřbitově až do míst, kde jsem po odkrytí plazivých rostlin našla pamětní desku. Bylo na ní uvedeno, že jsou zde pohřbeny oběti španělské chřipky, která udeřila po první světové válce. Vzala s sebou do hrobu mnoho lidských životů.
Nemoci se přezdívalo bledý jezdec, podle obličejů, z nichž nemoc vymazala krásu a životní energii. Nasedla jsem na kolo a vyrazila ven z lesa. S bledým jezdcem jsem se už nikdy nesetkala, ale podivný zážitek v mé duši zůstal.
Stanislava (67), Třebíč
