Dosud zdravý sportovec se změnil doslova z hodiny na hodinu ve znetvořeného starce. Spadl po hlavě pod kola nákladního auta! Přišel o oko.

Vždy optimistický a veselý člověk. Můj milovaný manžel Ludvík měl po celý život štěstí. Také to o sobě vždy s úsměvem tvrdil: „Mám štěstí! Vyhraju! S trochou štěstí…“ To byla jeho oblíbená slova, která se vždy splnila. Několikrát vyhrál na los docela slušnou částku, žádné drobáky.

Býval to šťastlivec

V zaměstnání byl oblíbený a nemoci se mu vyhýbaly obloukem. Nikdy nemarodil a netrpěl ani na vysoký tlak nebo třeba nespavost. Tedy všechno, na co si stěžovala většina našich kamarádů a známých. Mohl za to asi jeho nakažlivý optimismus.

V jeho blízkosti jsem se cítila také hned zdravější a veselejší. Byl to takový zářič pozitivní energie. Potom se vše během chvíle změnilo. Změna byla tak neuvěřitelná, že jsem nemohla ani uvěřit, že něco takového je možné!

Napadlo mě, že si manžel vybral všechnu smůlu, která ho dosud míjela, úplně najednou. On prostě měl tu smůlu nastřádanou do jedné velké!

Ostatní si smůly užívali po drobnostech a on ji měl v jedné velké kupě té nejčernější a nejhroznější, nejnepředstavitelnější!

Neuvěřitelný úraz

Odchod ze zaměstnání domů se mu stal osudným. Uklouzl na namrzlém chodníku a spadl hlavou do vozovky. Jen kousek, ale stačilo to! Kolem projíždějící kamion ho přejel tak nešťastně, že mu znetvořil lebku.

Kolemjdoucí lidé se mu dokonce báli poskytnout první pomoc. Tak příšerně byl poraněný! V nemocnici, kam ho okamžitě dopravili vrtulníkem, mu dlouhé hodiny operovali oko, čelist a tvář. Přišel o oko a taky o ten nadočnicový oblouk, ve kterém je oko uloženo.

Po sejmutí obvazů se naskytl všem, i jemu, hrůzný obraz. Stal se z něho málem netvor! Zhroutil se, nevydržel pohled do zrcadla, které si vyžádal a před kterým ho lékaři varovali.

Nikoho nechtěl vidět

Stejnou chybu jsem udělala i já. Také jsem si pohled na manžela vyvzdorovala a potom hořce litovala. Málem jsem mu omdlela u postele. Nespala jsem několik nocí. Nedokázala jsem předstírat optimismus. A přiznávám, že mě napadla i myšlenka na smrt.

Na moji i manželovu. Bylo to horší než hrozné! „Ludvíku, nevím, co mám říct. Nevím, jak tě utěšit! Ale moc tě miluji. Nějak se s tím vyrovnáme,“ řekla jsem mu s vypětím sil a vlastním slovům jsem nevěřila. Po návratu domů už nebylo nic jako dřív.

Ludvík se změnil. Byl popudlivý, nepříjemný a dá se říct, že i zlý. Vlastně víc trpěl onemocněním duše než těla.

Raději se schovával

Nechtěl nikoho vidět a s nikým se bavit. Navíc se litoval, že ještě chodil do práce, když už mohl být dávno v důchodu. Celý den měl stažené rolety a schovával se ve tmě. Odmítal se společně i dívat na televizi, prý abych si ho v záři obrazovky neprohlížela.

Do koupelny se plížil vždycky až v noci. Když mu přišla obměnit obvazy terénní sestra, zamkl se s ní v pokoji, abych ho neviděla. Připadla jsem si chvílemi jako v té strašidelné pohádce o Krásce a zvířeti. Tedy ne že bych byla ta kráska…

Riskl další operace

Naděje manželovi svitla až po půl roce, u nějakého nového lékaře v nemocnici. Pozval si ho sám, jen ze zájmu pomoci. Prý o něm slyšel od kolegů. Měl nějaké vazby na jakousi kliniku, kde byli ochotni se pokusit o rekonstrukci Ludvíkova obličeje.

Dosud mu totiž všichni tvrdili, že tak náročná operace velkého rozsahu se v jeho věku nedělá. Že není možná, protože by mohla ohrozit pacientův život!

Štěstí v neštěstí

„Nebude to nikdy jako dřív, ale mohl byste dostat přijatelnou podobu. Uvidíte, stane se z vás zase fešák,“ tvrdil lékař a já na něho zkoumavě hleděla, zda svoje slova myslí vážně. Rozhodně vypadal, že si legraci nedělá. Operace dopadla víc než dobře.

To manželovi vrátilo naději i kus sebevědomí. A dobře dopadla i operace druhá a třetí rovněž. Z Ludvíka je už zase celkem pohledný muž. Vypadá jinak než před úrazem, ale přesto dobře. Jeho tvář zdobí pár jizev a pár nerovností.

Za oko dostal náhradu, která je k nerozeznání od toho zdravého. Optimismus ale už může opět rozdávat plnými hrstmi. Vždyť i při tom hrozném úrazu měl velké štěstí, že vše přežil. A to mě zprvu vůbec nenapadlo!

Kateřina H. (69), Znojmo