Vjel do mě vztek, když jsem ho s ní přistihla. Řešení jsem nechtěla odkládat. Hrubá síla mi přišla lepší než pláč a domluvy. Rozdala jsem facky a bylo vyřešeno.
Moje sousedka ve vsi se po mně odmala opičila a záviděla mi. Napřed mi brala Maruška hračky, pak i mládence. Jakmile jsem začala s někým chodit, ihned se začala promenovat kolem našeho domu a snažila se mi moji lásku přebrat.
Nutno podotknout, že byla Marie přece jen o něco přitažlivější než já. Po letech se ale jednou situace obrátila a já se dala dohromady s jejím ex! Žili jsme spolu už pár let a Marie to po celou dobu nemohla vydýchat! Sice jsme se se Slávou neshodli ve všem, ale stejně nám to klapalo.
Rád se bavil
Můj partner rád vyrážel mezi lidi. Byl náramně společenský a doma u televize nevydržel. Já s ním už dávno ztratila krok a zůstávala jsem doma. Po celotýdenní dřině v práci mě bolely nohy a vlastně i ruce a záda.
Toužila jsem jen po spánku u nějakého tuze hodnotného seriálu. Mým nejoblíbenějším byl a je ten z nemocnice, u toho se mi spalo nejlépe! Časem jsme si takhle zvykli žít a mně nevadily ani jeho odchody a pozdní příchody. Nevěry jsem se příliš neobávala.
Myslela jsem, že není ten typ. I když je fakt, že o své bývalé – Marii, básnil skoro další dva roky, až mi to začalo jít na nervy a vyčetla jsem mu to. Zmlkl, ale stejně jsem na něm viděla, že na tu svoji Marušku stále vzpomíná.
Pletl si nás?
Ale zase díky ní, že se ke mně chodil vyplakat, jsme se dali dohromady, tak jsem nebrblala. Horší bylo, když mě jejím jménem oslovil i v intimní chvíli. To potom člověka zvlášť zamrzí. Pak mi ale na usmířenou vždy daroval něco zlatého.
Navenek jsme působili stále jako dvě hrdličky a Marie se mohla zbláznit vzteky. Každou chvíli nám vyvedla nějaký naschvál. Ani po tolika letech ji to nepřestávalo bavit. Bylo to utrpení!
Jednou jsem musela se Slávou do společnosti, byla to svatba jeho kamaráda, už asi čtvrtá! Načesala jsem se v koupelně, abych zbytečně neutrácela za kadeřníka, a s povzdechem vyrazila vstříc rádoby zábavě. Moje nálada tomu samozřejmě odpovídala.
Navíc mi na čele vyrašil bolák, díky kterému jsem si připadala jako puberťačka v tanečních. Musela jsem ho zakrýt silnou vrstvou make-upu.
Všechno mě bolelo
Už vstup do sálu byl tragický. Na Slávka se vrhli jeho kumpáni a hned ho hlasitě vítali. Ani já nebyla jejich nechutných polibků ušetřena. U stolu už na nás čekalo vychlazené pivko a několik oschlých chlebíčků.
„Měli jsme asi přinést nějaký svatební dar, ne?“ zeptala jsem se tiše. Muž jen ledabyle pokrčil rameny: „Prosím tě, dám mu nějaké peníze, bude radši. Stejně o nic nejde!“ Asi měl pravdu, ale kdyby ne, stejně už se s tím nedalo nic dělat.
Čekal mě tanec a potom zase tanec. Nohy mě třeskutě bolely a nepomohl ani prášek, který jsem vyloudila na dámském záchodě z jedné ze spolutrpitelek. Vyklubala se z ní přímo nevěsta, přestože měla na sobě tmavě červené šaty.
Chvíli s nevěstou
„Převlékla jsem se, ženich mi ty moje bílé polil červeným vínem,“ byla sdílná. Povídaly jsme si dlouho. Ona si sedla na koš a já rovnou na zem, tak jsem byla vyčerpaná.
Možná jsme si spolu dokonce i zdřímly, protože když jsem otevřela oči, byla jsem z té podlahy promrzlá. Ona zrovna vstávala a rovnala si záhyby na šatech. „Tak abychom zase šly!“ řekla se snahou o úsměv a statečně vyrazila do sálu.
Následovala jsem ji, ale svého Slávka nikde neviděla. Bála jsem se, zda mě nešel někam hledat.
Sousedka to přehnala
Obešla jsem sál a vyšla do předsálí. V rohu jsem zahlédla dvě postavy. Tulily se k sobě a náruživě se osahávaly. Byly mi povědomé, ale netušila jsem, o koho jde. Když jsem přišla blíž, nevěřila jsem vlastním očím. Byl to můj Slávek a naše sousedka Marie.
„Tak ta bestie si sem přišla pro mého Slávka,“ blesklo mi hlavou. Měla na hlavě drdol, který nosila, co pamatuji. „No Slávku, co to má znamenat?!“ vykřikla jsem hlasitě a hnala se k nim. Marie se ho nechtěla pustit a nadřazeně se na mě šklebila.
To mě tedy úplně rozpálilo. To jsem nemohla jen tak nechat!
Musí sekat latinu
Držela se jako klíště! Popadla jsem ji za ten drdol, ale zůstal mi v ruce. Byl umělý! Rozpřáhla jsem se, a aniž bych čekala na odpověď, dala Slávkovi pořádnou facku. Až mě zabolela ruka!
„Ale Maruško, eé, vlastně Olinko, to není, jak si myslíš!“ vykoktal ten nevěrník. Že si spletl moje jméno, mě ještě víc rozzlobilo a plácla jsem mu další. Popadla ho za ruku a šli jsme domů. Čekala ho tichá domácnost. Od té doby nesmí na krok.
Jen se mnou, pod mým dohledem! A běda, jestli se kolem našeho domu začne courat Maruna. Zbiju ji taky, a basta!
Olga P. (62), Trutnov
