Manžel mě varoval, abych tou zkratkou nejezdila. Já ho poslechla až ve chvíli, když jsem potkala na starém bicyklu zesnulého inženýra.
Nad úzkým pruhem cesty se válela mlha hustá jako kaše. Vyvalila se jako pára nad kotlem nebo husté těsto, prchající z díže. Ačkoli jsem měla světlo na kole, viděla jsem jen pár metrů před sebou. Šlapala jsem na kole co mi síly stačily.
V hlavě mi znělo varování mého manžela. „Nejezdi zadem kolem staré fabriky, je to tam pusté, pomoci by ses nedovolala, kdyby tě někdo přepadl!“ Zpomalila jsem. Mlha mi zakrývala dlouhou betonovou zeď, která byla v poslední třetině vyztužena plotem.
Stará továrna zasahovala hluboko do lesa. V mlze jsem spatřila světlo. Vykouklo z mlžných šál habrových listů jako maják na skalnatém ostrově uprostřed oceánu. Sláva, nejsem tu sama, napadlo mě.
Muž na kole
Světlo bylo neobvykle velké. Po chvíli jsem ho míjela. Byl to cyklista. Skrze mlhu jsem poznala sedící zakuklenou postavu v černém plášti. Obličej byl utopen v hluboké kapuci, která měla nahoře tvar vrcholku pyramidy. Ohlédla jsem se jen krátce.
Malé, zadní červené světlo zaplulo do mlhy jako světlo bludičky. Druhý den mlha opadla. Zůstal jen její poloprůhledný závoj. V místech, kde jsem včera potkala cyklistu, se opět objevilo světlo. Bylo znovu neobvykle velké.
Zdvihla jsem přátelsky ruku na pozdrav, ale dotyčný, který mě opět míjel, nereagoval.
Slyšela jsem však skřípavý nářek jeho kola. Bylo staré a zrezivělé. Třetí den jsem měla smůlu. Píchla jsem. To, čeho jsem se nejvíce obávala na téhle pusté cestě, se stalo skutečností. Pumpičku jsem s sebou neměla.
Zastavil u mě
Došlo na manželova slova. Zkratka se výrazně protáhne, domu dojdu za dvě hodiny. Znovu se objevilo světlo. Na místě, kde jsem tajemného cyklistu potkala už dvakrát. Padla opět mlha. Světlo se vynořilo nečekaně a blížilo se ke mně s vrzáním a skřípáním řetězu.
Ze sedla slezla vysoká postava v pogumovaném plášti. Špičatá kapuce připomínala klobouk čaroděje. Krátce a rychle jsem vysvětlila své potíže. Neznámý, kterému nebylo uvnitř kapuce vidět do obličeje, porozuměl rychle. Neřekl ale ani slovo.
V jeho rukou se objevila pumpička, kterou používali naši pradědečkové. Do mé duše se vehnal proud vzduchu. Děkovala jsem neznámému dobrodinci už během pumpování.
V jednom okamžiku jsem spatřila, jak se hlava postavy v černém plášti, na kterém ulpěly slzy plačící mlhy, vynořuje z kapuce.
Zkratkou už nikdy
Zírala jsme na holou lebku, sedící na vysoké hubené postavě. Na vteřinu se mi zastavilo srdce. Když jsem nasedla znovu na sedlo, chvěly se mně ruce tak, že jsem sotva zůstala s kolem na cestě. Domů jsem dojela v novém osobním rekordu.
Třásla jsem se ještě poté, co jsem slezla z kola. „To byl určitě inženýr Prokeš. Zemřel při tragédii v továrně, když došlo k výbuchu. Našli ho v lese sedícího na kole opřeného o strom! Já jsem tě varoval, nejezdi po té cestě!“ řekl mi na to manžel.
Zakývala jsem hlavou a hluboko v mé duši, která se dosud třásla, jsem odsouhlasila manželovo varování. Jezdím jinudy, zkratkou už se bojím!
Eva (59), Pardubicko
