Člověk neví dne ani hodiny. Žila jsem si spokojený život, než přišla ta hrozná zkouška. Ještě, že jsem měla své blízké, kteří mi dodávali odvahu.

Bylo mi čerstvě šedesát a měla jsem pocit, že jsem plná síly. Pak jsem šla na běžné vyšetření k lékaři.

Obrovský šok

Nějaké výsledky se mu nelíbily a poslal mě ještě na vyšetření do nemocnice. Tam mi zjistili nádor. Zhoubný! Neumím popsat, jaké pocity jsem tehdy zažívala. Ten obrovský šok! Po několika týdnech jsem se s těžkou diagnózou trochu srovnala.

Najednou jsem si uvědomila, kolik jsem toho ještě nestihla a co všechno chci ještě zažít. Nádor se operovat nedal a ozařování nemělo význam. Alespoň mi neslezou vlasy, budu bojovat se smrtí až do konce! A tak jsem hrála o každé nové ráno.

Nesmí nic tušit

Ve chvílích, kdy jsem osaměla, jsem nikdy neseděla doma. Vyrazila jsem do přírody a tam mě provázel náš pes. Ten jediný nejspíš tušil, jak na tom jsem… Rodině jsem o ničem neřekla, věděla jsem, jak moc bych jim tou zprávou ublížila.

Musela jsem být silná kvůli nim. V tu dobu se chystala oslava kulatého výročí mé svatby s manželem.

Dovolená

Naše děti nám koupily skvělý dárek. Dovolenou na Mauriciu. Manžel o tom místě dlouho snil. Tím nemocným a opečovávaným, o něhož měli všichni strach, byl v rodině on. Pořád si na něco stěžoval. Já jsem v očích všech byla zdravá jako řípa. Manžel se na dovolenou těšil jako malé dítě.

Nemohla jsem mu zkazit radost a zemřít. Když jsem se povalovala na pláži, říkala jsem si, že to jsou asi poslední paprsky slunce, poslední moře… Po návratu domů jsem se vypravila na kontrolu do nemocnice. Tam byli lékaři překvapeni.

Podle jejich prognóz jsem měla být už po smrti. A hned poté zjistili, že se můj nádor zmenšil tak, že se dal odstranit. Běžela jsem domů šťastná a hned to všem nadšeně vyprávěla – že jdu na operaci! Nechápali. Až posléze, když se dozvěděli pravdu, kolabovali.

Radka (64), Písek