Vyučila jsem se dámskou krejčovou, ale z fabriky jsem brzy utekla. Moc lidí, moc rámusu, moc stresu. Zkrátka nic pro mě.

Lidí jsem se bála odmala, nevím, čím to bylo, ani psychiatr mi to později nedokázal přesně říct, nebo třeba ani nechtěl. Všimla jsem si, že oni ti terapeuti neradi něco dopodrobna vysvětlují, spíš vás nechají, ať si na to přijdete sami.

Většinou ale všechno pramení z dětství. Máma byla přehnaně úzkostlivá a někdy mi připadalo, že se bojí taky až moc.

Kolikrát ani neotevřela, když někdo zvonil. Že by to prý klidně mohl být vrah. S takovou výchovou se z vás sotva stane suverén. V naší rodině bolestně scházel sebevědomý frajer – třeba byl takový můj táta, kdoví. Ale zmizel po anglicku krátce po mém narození. Zajímala jsem ho asi tak jako loňský sníh.

Holka nešťastná

Dlouho jsem netušila, že trpím sociální fobií. Za mých mladých let se tyhle věci beztak přecházely mávnutím ruky. Úplně slyším, co by mi na to řekla babička: „Co že máš? Co to je? A bolí to? No tak co je to za nemoc, když nebolí? Dojez tu bramboračku a pak mi pomůžeš hrabat listí.“

Vyučila jsem se dámskou krejčovou, ale z fabriky jsem brzy utekla. Moc lidí, moc rámusu, moc stresu. Pracovala jsem doma, jakž takž to šlo, zákaznice chodily za mnou, samé ženské. Chlapovi bych vůbec neotevřela, neodvážila bych se.

Nemyslím, že by to byl vrah, ale strašně bych se styděla. Když jsem měla promluvit s mužem, začala jsem sípat, špatně se mi dýchalo, třásly se mi ruce. Nebylo to k vydržení. Vzdala jsem to a řekla si, že se do toho nebudu nutit.

Neměla jsem nikoho, kdo by mi řekl: „Holka nešťastná, dělej se sebou něco, nebo se nevdáš.“ Babička umřela, máma taky, předčasně. Nechaly mě na světě s tou mojí děsivou fobií úplně bez pomoci.

Tancovačka

Zatahovala jsem závěsy, vycházela míň a míň. Zákaznic ubývalo, jakmile jsem měla špatný den, nikomu jsem neotvírala, ani když se to týkalo práce, a nebrala telefon. Za to, že jsem se úplně nezbláznila, vděčím bystré sousedce.

Všimla si, že skoro nevycházím, a jednou se vnutila na návštěvu. Nakonec to ze mě všechno vytáhla a, protože pracuje jako zdravotní sestra, i pochopila. Odvezla mě k psychiatrovi. To bylo před dvanácti lety. Dnes už jsem jiná.

Za všechno vděčím hlavně jí, Martě. Pravda, nevdala jsem se, ale dávno nejsem sama.

S Martou a dalšími máme skvělou partu, úžasný babinec. Z holky, která už ani nikomu neotvírala, se během let stala celkem společenská bytost. Vrcholnou zkouškou pro mě byla tancovačka.

Myslela jsem, že to nedokážu, že ty dveře neotevřu, ale, věřte tomu nebo ne, vkráčela jsem tam a dobře jsem se bavila.

Petra (62), Bruntál