Hráli jsme spolu rádi a dlouho – poslední roky už ale jen po telefonu. Po své smrti se objevil protihráč nečekaně u mých dveří.

Šachy jsou královskou hrou. S panem Potůčkem jsme ji opravdu hráli královsky − po telefonu. Každý den zavolal jeden druhému a oznámil mu svůj tah.

Pravda, tak se hra plížila hlemýždí rychlostí, ale mohli jsme tak zvážit všechny okolnosti pro a proti dříve, než jsme tah udělali.

Pak jsme volali svému protihráči. Teď jsem byla na řadě já. Pan Potůček byl stejně jako já už hezkou řádku let v důchodu. „Honza včera večer zemřel!“ ozval se smutný hlas manželky pana Potůčka, který se jen tak tak nerozlomil žalem.

Hra skončila

Usedla jsem do křesla a pohlédla na stůl před sebou. Stála na něm rozehraná partie šachu. Tak už to s Honzou Potůčkem nedohrajeme. Uběhl týden a uprostřed noci zazvonil zvonek u dveří. Žila jsem jako vdova sama. Oblékla jsem se do županu a kráčela ke dveřím.

Za nimi stála bytost tak strašidelná, že jsem se zmohla jen na tlumený výkřik. „Přišel jsem dohrát tu naši partii!“ zamumlalo to stvoření, které bylo kdysi člověkem.

Strašidlo kráčelo potácivým kachním krokem do mého bytu a zasedlo před rozehranou partii šachu.

Dal mi mat

Jeho ruka uchopila svoji figurku a udělala tah. Trvalo věčnost, než jsem pokračovala já. Na partii jsem se vůbec nesoustředila. Mé tělo zachvátila úzkost tak strašlivá, že jsem udělala několik začátečnických chyb. Děsivý návštěvník měl tudíž navrch. „Mat!“ ozvalo se a na bledé tváři se objevil křečovitý úsměv.

Prohrála jsem! Umrlec vstal a nabízel mi ruku. Dotkla jsem se něčeho tak odporného, že jsem se otřásla jako mokrý pes. Pak můj zesnulý protihráč odešel jako duch. Odklízela jsem hlínu, a dokonce částečky jeho těla až do ranního kuropění. Šachy jsem darovala svému vnukovi.

Kateřina (67), Domažlice