Přítel koupil nemovitost, abychom si měli kde odpočinout od městského ruchu. Jenže hned první noc ukázala, že se klidu nedočkáme.

Když si Hynek pořídil starou chalupu, těšila jsem se, že budeme mít místo na relaxaci. Jenže už během několika návštěv vyšlo najevo, že chalupa je plná duchů.

Odpočinek od velkoměsta

S Hynkem bydlíme v malém bytě uprostřed města. Ráno nás budí zvuk tramvaje a klaksony spěchajících řidičů. O nějaké romantice nemůže být řeč. Hynka to poslední dobou štvalo natolik, že začal mluvit o koupi chalupy někde za městem.

Mně se jeho nápad líbil, takže jsem sama začala hledat. Jednoho dne přišel domů nadšený a už ve dveřích říkal, že našel skvělou chalupu. „Pojedeme se tam hned podívat,“ pronesl. Na nic jsem nečekala a nadšeně sedla do auta. Od nás to bylo asi třicet kilometrů.

Koupil polorozpadlou barabiznu

Přítel mi celou dobu povídal o chalupě. Čekala jsem malou, útulnou roubenku. Až na místě jsem zjistila, že se jedná o polorozpadlou barabiznu, která má k roubence daleko. „Tohle? To si děláš srandu? Vždyť to co nevidět spadne,“ pronesla jsem zklamaně.

„To se všechno opraví. Je to na prodej za pár korun,“ říkal a nadšeně obcházel chalupu.

Já zůstala stát na místě. I přes zavřená okna a dveře jsem cítila chlad, který zevnitř vycházel. Modlila jsem se, aby to Hynek nekoupil. On to ale viděl jinak, takže za dva měsíce vesele cinkal klíči. Dům byl zatuchlý a plesnivý.

Hynek na něm ale během půl roku odvedl kus práce. Nahodila se nová fasáda, uvnitř se vše vymalovalo a co bylo třeba, to opravil.

Nakonec jsem se na první noc na chalupě těšila. Bohužel, nic nebylo podle mých představ. Přítel odpadl během chvíle, ale já jsem se ještě dlouho převalovala. Měla jsem pořád pocit, že něco slyším. Šlo o šourající se kroky. A k nim se přidaly skřeky.

Postava ve vitríně

Zoufalé sípání mi nedalo spát. Šla jsem si sednout do obýváku, že si budu číst. Sotva jsem usedla na gauč, ve vitríně hned naproti jsem spatřila postavu. Shrbená a velmi stará žena se dívala skrze sklo velmi utrápeným pohledem.

Když jsem se otočila, nikdo tam nestál. Vyděsilo mě to, takže jsem se rychlým krokem vydala zpět do ložnice. Jenže na schodech jsem pro změnu spatřila staříka. Zbývající schody už jsem vyběhla.

Opustí někdy náš dům?

Ty staříky jsem začala vídat i během dne. Procházejí se po zahradě nebo sedí na gauči. Jsou to duchové. Jak jsem zjistila, dům byl dříve chudobincem. Žili v něm staří lidé, kteří vlastně jen čekali na smrt. A jak se zdá, někteří z nich v domě žijí dál.

Zdají se být neškodní, někdy mám pocit, že se na mě i usmívají. V domě se však cítím nesvá. U Hynka oporu nehledám, on je totiž nevidí. Musím najít způsob, jak s nimi komunikovat. A pak je požádám, aby náš dům opustili.

Simona K. (47), Poděbrady