Domů     I v nemocnici může člověka potkat štěstí
I v nemocnici může člověka potkat štěstí
2 minuty čtení

Měla jsem před sebou těžkou operaci a nebylo jisté, jestli ji ustojím. Na pokoji mě čekalo překvapení, které mi vlilo nové síly do žil.

Byla jsem v podstatě zdravá ženská až do šedesáti, pak se ale cosi zlomilo a problémy se na mě začaly valit ze všech stran – od artrózy v kolenou, přes cukrovku až po nemocné srdíčko.

Bylo to peklo

A to bylo třeba rychle operovat. Děti i vnuci se dušovali, že za mnou budou jezdit až do Prahy do nemocnice. Ale vzdálenost téměř dvě stě kilometrů mi hatila vidinu častých návštěv. Už můj nástup do špitálu nebyla žádná hitparáda.

Z jedné strany paní, která špatně slyšela, té druhé zase všechno vadilo – a já ležela uprostřed. Jediná jsem uměla zacházet s ovládačem televize, jedna si stěžovala, že neslyší nic, druhá, že televize řve. Tak jsem vypnula zvuk úplně. Bylo to peklo! Už jsem se dokonce těšila na operaci, až budu ležet jinde.

Jako na houpačce

Nastal konečně den operace a já byla psychicky na dně. Tu umělou chlopeň nepřežiju, říkala jsem si. Dny po operaci si moc nepamatuji, jako v mlze jsem vnímala dceru, která přijela. Nevypadalo to se mnou dobře. Houpala jsem se mezi životem a smrtí.

Když mě konečně převezli na normální oddělení, ležela vedle mě paní, také po operaci. Prý odkud jsem? Z Vysočiny, ona byla z východu Čech. Ani nevím, jak došlo na tu osudnou větu, kdy jsem řekla, že jsem mládí prožila u Ostrova nad Ohří.

Svět je malý!

Paní se celá rozzářila a hned se ptala, kde přesně. Slovo dalo slovo a my zjistily, že jsme chodily na stejné čaje, stejné zábavy, stejné plesy – jen jsme každá patřila do jiné party. Měly jsme tolik společných přátel a tolik krásných vzpomínek na mládí.

Povídaly jsme celé hodiny a snily. Najednou zmizely stěny nemocnice, zmizela bolest, zmizelo stáří. Je neuvěřitelné, co dovedou vzpomínky. Obě jsme se od té chvíle uzdravovaly a lékaři z nás měli radost.

Tak jsem se z nemocnice vrátila a ještě jsem našla kamarádku, s níž jsme se v mládí míjely. Kdo by byl takovou náhodu čekal? Že i v nemocnici, kde vás obchází smrt, vás může potkat radost!

Anna (65), Vysočina

Související články
5 minut čtení
Před pár lety jsem se podruhé vdala. On byl mladší a moje děti si ho moc neoblíbily. Předpovídaly mi, že to špatně dopadne. A měly vlastně pravdu. Byla jsem úspěšně rozvedená a zvyklá na to, že můžu fungovat i sama. Děti už dávno dospěly a já na žádný vážný vztah jsem příliš nepomýšlela. Jenže pak mi do života vstoupil Vilém. Byl pozorný, vtipný a věděl, čím si mě získat. Jenže taky měl o jeden
3 minuty čtení
Ten starý pán už věděl, že mu mnoho dní nezbývá, smrti se ale nebál, strachoval se jen o své psí seniory. Slíbila jsem, že se o ně postarám. A to se mi vyplatilo. Už léta pracuji jako pečovatelka a mám svou klientelu nemohoucích lidí, za kterými každý den jezdím. Peněz za to není mnoho, já ale mám svou práci ráda. Ten pán byl můj velký oblíbenec. Drobný, nenápadný s nemocným srdíčkem. Moc toho
3 minuty čtení
Na Věru jsem nikdy nedala dopustit. Znaly jsme se od střední školy a považovala jsem ji za tu nejvěrnější kamarádku. Kdybych jen věděla... Když mi zemřel manžel, byla to právě ona, kdo ke mně první týdny skoro denně chodil. Nosila mi sladkosti na nervy, tahala mě na procházky a poslouchala moje nekonečné vzpomínání. Kdybych jen věděla, co dělá Věra za mými zády... Cizí žena mi radila Všec
3 minuty čtení
Manžel mi byl nevěrný snad na kaž­dém kroku. Nikdy jsem v sobě nenašla sílu od něho odejít. Až dnes si užívám své sladké pomsty. Hned po maturitě jsem se vdala, protože jsem otěhotněla. Můj Venca byl na vojně, tak se ženil ve vojenském. Jenže už na svatbě to začalo. Když se nahlas četla blahopřání, jedno bylo velmi jízlivé. Jak jsem se záhy dozvěděla, poslala ho Vencova milenka, kterou si našel
3 minuty čtení
Nikdy jsme neměli doma zvířátko. Až v důchodu si manžel našel na procházce netradičního domácího mazlíčka. Nejprve jsem se toho zvířátka bála, člověk si ale zvykne. Když se naše dvě děti osamostatnily, zůstali jsme s manželem doma v našem bytě na sídlišti sami. Neměli jsme nikdy žádné zvíře, ani mě, ani manžela to nelákalo. Nemohu tudíž pochopit, co se to v mém muži probudilo, když si jednoho d
reklama
Nenechte si ujít další zajímavé články
Je čas zabezpečit chalupu
panidomu.cz
Je čas zabezpečit chalupu
Řada z nás své chaty a chalupy opouští s prvními sychravými dny, ti nejodolnější s koncem roku. Nějaký čas sem nepojedeme. Jak si při loučení se sousedy říkáme, uvidíme se, až přiletí špačci. Jenže to znamená, že naše opečovávaná hnízdečka zůstávají pár měsíců bez dozoru. A to je příležitost pro nevítané návštěvníky. Pryč s lákadly Zkušení
Jak zatočit s chloupky ve tváři
nejsemsama.cz
Jak zatočit s chloupky ve tváři
Znáte to. Naneseme na obličej make-up, a rázem je vidět každý chloupek, který byl předtím sotva znát. Co dělat, abychom se jich zbavily, šetrně, bez podráždění? Depilace, nebo raději epilace? O depilaci se jedná, když odstraňujeme jen viditelnou část chloupků žiletkou či depilačním strojkem, epilací se jich zbavujeme i s kořínky. První způsob je určitě pohodlnější, ale krátkodobé řešení. Jak
Uhlídá si Dyková svého muže?
nasehvezdy.cz
Uhlídá si Dyková svého muže?
Herečka Tatiana Dyková (48) ze seriálu Případy mimořádné Marty měla zřejmě důvod, proč svého muže Vojtěcha Dyka (41) nechtěla pustit do soutěže StarDance. Jeho účast jí totiž dělala od začátku těž
Polští odbojáři se mstili za vězně z Pawiaku
historyplus.cz
Polští odbojáři se mstili za vězně z Pawiaku
Pawiak pomstíme! Právě tento nápis zaplaví ke konci roku 1942 varšavské ulice. Polští odbojáři už mají plné zuby toho, jak nacisté zacházejí s vězni v místním žaláři, a rozhodnou se okupantům pustit žilou. Vyšlápnou si na obyčejné bachaře i na tu nejodpornější nacistickou „svini“!   Stavět se začíná v roce 1830 a dokončena je o šest let