Složenky připravené k zaplacení se mi kupily pod zrcadlem a moje peněženka byla prázdná. O slušně placenou práci jsem nemohla zavadit.

Moje kariéra skončila po dvou letech neslavně. Vyhodili mě pro nadbytečnost! Pravý důvod byl samozřejmě jiný. Už jsem nestíhala všechny ty novinky vstřebat. Nové programy na počítači a také angličtina. Na svoji práci jsem už nestačila!

Zprvu mě to ani nijak nenervovalo, dostala jsem hezké odstupné. Penízky se ale rychle rozkutálely a já byla stále jen na podpoře. Práci ne a ne najít. Stěží jsem dokázala zaplatit nájem a jídlo, na to ostatní už mi nezbývalo.

Když přišel nedoplatek za energie, zmocnila se mě panika. Nechtěla jsem skončit v rukách exekutora!

Tehdy jsem ho nesnášela

Chtělo to plán! Zprvu jsem samozřejmě zvýšila úsilí si něco sehnat. Práce bylo samozřejmě všude dost, ale v mém věku už člověk nevydrží stát někde v průvanu u pásu nebo se hrbit osm hodin nad šicím strojem!

Můj výběr byl dost omezený, když k tomu přičtu absenci angličtiny a bolavá záda. Vypadala jsem celkem dobře a nikdo mě z nějakého zdravotního handicapu nepodezíral, ale skutečnost byla jiná. Bez prášku na bolest jsem už ani nevycházela z domu…

Měla jsem dospělého syna, ale nějaké vřelé styky jsme spolu neudržovali. Měl mi za zlé, že jsem opustila kdysi jeho otce, mého manžela. Dával mi za vinu rozvod. Neměla jsem tehdy jiného. Svého ex jsem tehdy přímo nesnášela!

Měl mě přečtenou

On totiž tehdy začal podnikat a náramně zbohatl. A také zblbnul, z těch peněz. Navštěvoval noční kluby, nakoupil si drahé obleky a také auto asi za dva miliony. Styděla jsem se za něho!

Rozvod byl tehdy jediným řešením. „Teď by mi byl dobrý, ten náfuka!“ pomyslela jsem si a vyndala krabici s fotografiemi. „No, byl to docela hezký chlap,“ kroutila jsem hlavou nad svojí tehdejší nechutí.

Lichotky pomohly

Až v noci mě něco napadlo. Půjdu svého exmanžela navštívit! Líčení bylo snad úplným uměleckým dílem. Sama sebe jsem skoro nepoznala! Ale výsledek stál za to. „Teď, nebo nikdy!“ řekla jsem si před jeho domem. Můj exmanžel mě přivítal přátelsky.

„Co potřebuješ?“ zeptal se, samozřejmě povýšeně. Jako že mě má přečtenou. Na nějakou hrdost ale nebyl čas. Potřebovala jsem peníze a byla pro to ochotná udělat úplně, ale opravdu úplně všechno! „Máš pravdu, jako vždycky.

Jsem na dně a ty jediný mi můžeš pomoct!“ řekla jsem mu a pozorovala, jak ho moje slova těší.

I já ho totiž měla přečteného, ješitu jednoho nadutého! Pohodlně se rozvalil v tom svém obrovském koženém křesle. Měl ho ještě z dob, kdy jsme byli spolu. Stálo ho tehdy majlant. Moc jsem se neostýchala a vše mu povyprávěla.

Přehodila jsem nohu přes nohu a rozepnula další knoflíček svých vyzývavých šatů.

Svedla jsem ho

Byla jsem si jistá, že si mě celkem zálibně prohlíží. Táhlo mi na pětapadesát, ale jemu už bylo sedmdesát, tak co! No, nesvedla jsem ho hned, ale až za týden. Po jedné společné večeři, jedné projížďce jeho novým autem a prohlídce jeho honosné vily. Hrůza!

Nebyla jsem na sebe pyšná, ale svoji tíživou situaci jsem vyřešila. Ke svému bývalému se nevrátím, ani o to nestojí. Ale jsou z nás přátelé. On je pyšný, že mě opět získal. A já se už nemusím bát dalších složenek. Jsem za vodou. Alespoň na čas!

Květa P. (55), Zlín