Neustále jsem přemýšlela, co se v našem vztahu s Lukášem pokazilo. To jsem ale ještě netušila, jak nadcházející páteční večer změní můj život.

Byl čtvrtek odpoledne, když mi zazvonil telefon. „Ahoj zlatíčko, co děláš zítra večer?“ zeptala se kamarádka Denisa, jakmile jsem přijala hovor. „Asi si pustím v televizi nějakou romantiku,“ odpověděla jsem otráveně.

„A budeš zase přemýšlet nad tím, proč tě Lukáš nechal, co?“ rýpla si. Musím přiznat, že to bylo oprávněně.

Lukáš mi před půl rokem poslal textovou zprávu, že se se mnou rozchází. Zbabělec jeden! Po roce chození mi to mohl říct alespoň osobně. Ale i tak mě to dost vzalo, protože jsem ho milovala. „Jsi tam ještě?“ „Jo, jenom jsem se na chvíli zamyslela,“ zamumlala jsem.

„Je čas, abys zase začala znovu žít. A na zítra se objevila úžasná příležitost. V naší vesnici je myslivecká taneční zábava. Přespat pak můžeš u mě. Vyzvednu tě v sedm před barákem. A vezmi si na sebe něco hezkého, bude tam spousta pěkných kluků.“

Když jsem se v pátek odpoledne chystala, přistihla jsem se u toho, že se po dlouhé době zase na něco těším. Oblékla jsem si krátké přiléhavé fialové šaty na ramínkách, na oči nanesla trochu stejnobarevných stínů a udělala si černé linky.

Vlasy jsem nechala rozpuštěné. Když jsem se podívala do zrcadla, měla jsem opravdu dobrý pocit. Už se na mě nedívala smutná holka s kruhy pod očima oblečená ve volném triku a vytahaných teplácích, ale přitažlivá kočka, která chce zase zažít něco nového.

Pohledný myslivec

Denisa mě vyzvedla přesně tak, jak slíbila. Když jsem nastoupila do auta, zůstala na mě civět s otevřenou pusou. „Tobě to tedy sluší!“ pochválila můj vzhled. Když jsme dorazily do místní sokolovny chvíli po osmé, zábava byla už v plném proudu.

Dostaly jsme místa hned u parketu. Denisa šla koupit pití a já jsem se zatím rozhlížela kolem. U vedlejšího stolu seděl mladý, sympatický myslivec a občas mi přišlo, že ke mně vysílá uhrančivé pohledy.

Za chvíli se Denisa vrátila se dvěma sklenkami vína a navrhla, abychom zkusily štěstí v tombole.

Lístek do tomboly

„Vždyť tam jsou samá zvířata! Divočáci, zajíci, bažanti a kachny. Co budeme dělat, když vyhrajeme?“ snažila jsem se ji přesvědčit, že i když má obyčejně úžasné nápady, tenhle moc dobrý není. „Spočítala jsem, že každá třetí cena je zvíře. Dají se vyhrát i kalendáře, povlečení nebo nádobí!“

Denise jsem viděla v očích tolik nadšení, že jsem to nakonec vzdala. „Dobře, koupíme jeden lístek a uvidíme,“ souhlasila jsem. „To bude určitě divočák,“ usmíval se na nás myslivec prodávající tombolu. Denisa rozbalila ruličku papíru a z ní vykoukl lístek.

„Takže jsme něco vyhrály. Super,“ radovala se a odběhla zjistit, jaká výhra se za lístkem skrývá.

Co si počneme s kachnou?

Zanedlouho přišla a smála se od ucha k uchu. „Co jsme vyhrály?“ „Kachnu!“ vykřikla nadšením. „Co budeme dělat s kachnou?“ zděsila jsem se. „Asi ji někomu dáme.“ „Někoho vyhlídni a dojdi za ním,“ přesvědčovala jsem kamarádku. „Proč já?

Já přítele už mám, ale ty se potřebuješ s někým seznámit.“ „Dobře, já to zkusím,“ rezignovala jsem.

Ostudou bych se propadla

U vedlejšího stolu právě seděl osamocený myslivec a opět se na mě hezky díval. Sebrala jsem tedy všechnu kuráž a došla k němu. „Dobrý večer,“ pozdravila jsem. „Nechcete kachnu?“ šla jsem hned k věci a vzápětí jsem si uvědomila, jak hloupě to muselo znít.

Mladý muž se na mě nechápavě podíval a potom ucedil: „Copak vypadám, jako bych chtěl kachnu?“ Zarazila jsem se a znovu si ho pořádně prohlédla: kalhoty, sako, kravata, vše v tmavě zelené. „Myslela jsem, že jste myslivec,“ vypadlo ze mě. „Děláte si srandu, ne? Vypadám snad jako myslivec?“ obořil se na mě a lidé kolem se začali smát.

„Promiňte,“ vysoukala jsem ze sebe a vrátila se zpátky k Denise. „Nikoho dalšího už se neptám,“ vybuchla jsem. „Radši tu blbou kachnu nechám ve prospěch pořadatelů.“ Denisa, která celou scénku pozorovala, se musela hodně držet, aby se mi nesmála. „Neboj se, u jiného stolu to určitě vyjde,“ uklidňovala mě.

„Jak jsem říkala, nikoho jiného se už neptám,“ zdůraznila jsem a napila se vína. Vzápětí se nade mnou ozvalo: „Slečno, moc se omlouvám, že jsem byl na vás tak nevrlý, ale opravdu jste mě zaskočila.

Věnovala byste mi, prosím, jeden tanec?“ Udiveně jsem zvedla oči a uviděla „svého myslivce“.

Historka o seznámení

A jak to s kachnou a mým „myslivcem“ Pavlem dopadlo? Pavel si kachnu nakonec vzal a za pár dní mě pozval k sobě domů na večeři. Když jsem ochutnávala výtečnou pečenou kachničku, žasla jsem nad tím, jak je Pavel šikovný.

A když se pak po večeři zeptal, jestli bych s ním chtěla chodit, místo odpovědi jsem ho vášnivě políbila. Od našeho seznámení už sice uplynulo dost času, ale naši kamarádi tuto historku pořád rádi poslouchají.

Iva N. (50), Znojmo