Hrad Houska je známý jako brána do pekla. V okolních skalách se to ale podivnými a nekalými bytostmi také hemží. Běda, kdo je v noci potká!

Jistě si čtenáři vybaví nejeden děsivý příběh ohledně tohoto proslulého hradu. Je skrytý ve skalách nedaleko, ještě slavnějšího sídla loupeživých rytířů, hradu Kokořín.

Hrad Houska přitahoval od nepaměti zvláštní pány a během druhé světové války právě zde sídlilo gestapo.

V okolí hradu se nachází několik jeskyní, ze kterých podle starých legend přicházely záhadné bytosti. Zda to byli duchové, démoni či lidé z jiných dimenzí, je dodnes stále opředeno tajemstvím.

Krvavý rituál?

Ze skal se občas ozývaly divné zvuky, zvuk bubnů a podivný zpěv, podobný nějakému rituálu. Dělo se to vždy poté, co zmizel nějaký člověk. Jednou se stalo, že se takto ztratil v jedné vesnici nedaleko hradu otec od rodiny.

Byl to dřevorubec, chlap jako hora, který měl pro strach uděláno. Dva dny nepřišel domů a lidé ho začali hledat. V ten čas se v noci nad skalami, přesně za úplňku, rozeznělo to podivné zpívání a bubny.

Náhodný kolemjdoucí přiběhl do vsi s hrůzou v očích, Bratr ztraceného dřevorubce nelenil a se skupinkou odvážných mužů vyrazil do skal. Ještě před svítáním se vrátili domů a měli vlasy úplně šedivé. O tom, co viděli, nechtěli nikdy mluvit.

Křišťál je nejlepší

Protože jsem nadšenec do všeho záhadného a také moderní člověk, tak jsem se do skal poblíž Housky vydala. Samozřejmě ne sama, ale s partou kamarádů. Každý jsme měli svůj „měřič“ energií. Mám skvělou virguli, kterou jsem si vyrobila sama z křišťálu. A jsem na ni patřičně pyšná.

Objevila jsem ten kus kamene podlouhlého tvaru na pouti právě nedaleko hradu Houska. Od první chvíle, kdy jsem jej vzala do ruky, jsem cítila, že ten křišťál má v sobě moc poznávat a také odhánět negativní energii. A teď jsem si ho mohla vyzkoušet.

S kamarády jsme si našli palouček s výhledem na hrad. Noc se blížila k půlnoci a měsíc nádherně osvětloval okolí. Rozestavěli jsme se do kruhu a každý vzal do ruky svůj křišťál. Zavřeli jsme oči a začali tiše zpívat krátký text, který jsme složili.

„Zjev se nám! Ať jsi kdo jsi! Zjev se!“ Soustředili jsme se. V jednu chvíli jsme všichni ustali ve zpěvu. Cítila jsem mrazení v zádech a bála se otevřít oči. Totéž, jak jsem se poté dozvěděla, cítili v tu chvíli i ostatní.

Chtěli nás sníst

Najednou jsem uslyšela šílený výkřik jedné z kamarádek. Otevřela jsem oči a viděla kolem nás několik bytostí, které nevypadaly vůbec jako lidé ani jako zvířata. Vypadaly medúzovitě. Těla měly z namodralé hmoty, která ve světle měsíce prosvítala a světélkovala.

Měly ústa plná zubů jako piraně. Radostně jimi cvakaly a očividně se těšily na hostinu. Nikdo z nás nečekal. Vzali jsme nohy na ramena a utíkali. To, že jsme unikli, přikládáme tomu, že je odehnaly naše křišťálové virgule, které jsou zároveň mocné amulety.

Daniela (58), Mělník