Domů     Někdy mívám pocit, že je tu děda pořád se mnou
Někdy mívám pocit, že je tu děda pořád se mnou
3 minuty čtení

Když zemřel, byla to pro mě nenahraditelná ztráta. Naštěstí se vrací, nejen ve snech. Občas ho, i když to zní divně, potkávám.

Když do rodiny přijde vážná nemoc, je to, jako byste stáli pod ledovou sprchou. Říkáte si: Vždyť jsem byla až do včerejška šťastná – jen jsem o tom nevěděla. Mysleli jsme si, že děda tu bude nejméně do sta let.

Těšil se železnému zdraví, celý život pracoval v lese, na čerstvém vzduchu. Byli jsme vyděšení, když ho odvezli s infarktem. V nemocnici nás uklidnili, nebylo to tak závažné, ale odteď se prý dědeček musí šetřit.

Žádné kácení stromů, žádné řezání dříví, se sekáním trávy na prudkém slunci je konec. Děda poslušně přikyvoval, myslel si své. „Doktoři ze mě dělají nemohoucího starce,“ šeptal mi odbojně. „Co by mi pak ze života zbylo? To mám krmit v parku holuby?“

Koncem léta

Byl to neposlušný pacient. Ukázalo se, že chodí i do hospody, dokonce tam jezdil na kole, na němž se asi pěkně vysekal a podstatně ho zdemoloval. Naši podezřívali mě, bylo mi deset a taky jsem neměla rozum. Ale já to fakt nebyla.

Nezastírám, lezla jsem na stromy a jezdila na kole bez řídítek, ale do starého železa poslal bicykl děda, ten dobrodruh.

Líbilo se mi, jak mu vdovy ze širokého okolí nosily buchty a všelijak mu pochlebovaly v touze nacpat se mu do chalupy, do domácnosti a do života.

Ale jen se smál a komentoval to slovy, že není padlý na hlavu, aby si nasadil do domácnosti ženskou a ztratil tak to nejcennější, co má. Nevěděla jsem, co to je, a moc mě to zajímalo.

Řekl, že svoboda. S tou ale lidé zpravidla neumějí zacházet a nedovedl to ani on. Když pak koncem léta sekal trávu na stráni před domem v prudkém žáru, našli ho tam ležet a už nevzkřísili.

Vídám ho

Byla to pro mě hrozná ztráta, větší, než jsem si kdy myslela.

Navštěvoval mě ve snech i za denního světla, viděla jsem jeho siluetu na konci ulice, jak si to po ránu tou svou rozvážnou chůzí vykračuje do Jednoty s příšernou, nepopsatelně odrbanou černou taškou, která pamatovala, počítám, první světovou válku.

Vždycky řekl: „Pět piv, pět limonád, deset rohlíků, půlku másla, kafe a šišku turistického salámu bych prosil.“ Vídám ho dodnes. Jsem rozvedená, žiji v jeho chalupě na polosamotě, kolikrát jsem se tam bála, zvlášť když byly děti malé.

Ale cosi mě ubezpečovalo, že je tam děda s námi a nedopustí, aby se stalo něco zlého.

Když někdy za letních rán vyhlédnu z okna na mateřídouškovou stráň, zdá se mi, jako bych tam viděla tu jeho vysokou postavu sekat. Jednou jsem fakticky vyběhla ze vrat, tak mi ho ta silueta připomněla. Ale na stráni nebyla živá duše a tráva byla přerostlá.

Jindřiška (62), Jihlava

Související články
3 minuty čtení
Pracovala jsem na obecním úřadě skoro třicet let. Za tu dobu jsem poznala spoustu lidí, ale na Marii nezapomenu. Byla to drobná žena s věčně zarudlýma rukama, které jí v zimě popraskaly od studené vody a čisticích prostředků. Uklízela u nás. Každé ráno přišla ještě před sedmou, tiše pozdravila a pustila se do práce. Jednou jsem ji zastihla sedět na chodbě před kanceláří. V ruce držela obálku a 
3 minuty čtení
Celý život jsem prožila v jedné vesnici tady u nás. A teď mám najednou odejít. To mi nemohou udělat. Vytrhnout mě z místa, kde mám své kořeny. Narodila jsem se tu, chodila do školy, pracovala na místním statku a později na poště. Znala jsem každou cestu, strom i prasklinu v chodníku před kostelem. Když jsem byla mladá, připadalo mi, že svět končí až někde za kopcem. A vůbec mi to nevadilo. V lé
3 minuty čtení
Myslela jsem si, že v zaměstnání strávím ještě pár spokojených let. Jenže kvůli ošklivým pomluvám jsem nakonec odešla do důchodu dřív. Práci v nemocniční jídelně jsem milovala. Někdo se možná podiví, co může člověka tolik bavit na každodenním vaření, ale já se do zaměstnání opravdu těšila. Měly jsme tam dobrou partu, znaly jsme se léta. Když se začal blížit důchod, vůbec se mi odcházet nechtělo
3 minuty čtení
Na tetu Alenu si pamatuji od nejútlejšího dětství. Byla krásná, chytrá, milá a já si představovala, že až vyrostu, budu jako ona. Pak jsem to nechtěla. Bylo mi sedm let, když teta čekala miminko. Já se těšila, že budu mít malého bratrance nebo sestřenici, celá rodina o tom mluvila. Jenže pak se stalo něco hrozného. Dítě se nenarodilo. Teta potratila. A tehdy se v ní něco zlomilo. Stále byla „no
4 minuty čtení
Po těch společných letech jsem si myslela, že manžela znám jako své boty. Jenže pak zemřel a na povrch vyplavaly věci, o kterých jsem neměla tušení. Nebyli jsme dokonalý pár. Hádali jsme se kvůli penězům, dětem i tomu, že Milan zásadně nechával mokrý ručník na posteli. Přesto jsem mu věřila. Byl to můj nejlepší přítel, člověk, kterého jsem potřebovala. Milovala jsem ho a byla přesvědčená, že i 
reklama
Nenechte si ujít další zajímavé články
Hýčká Pfauserovou po rozchodu úžasný nový chlap?
nasehvezdy.cz
Hýčká Pfauserovou po rozchodu úžasný nový chlap?
Herečka známá ze seriálu Polabí či ZOO Nové začátky Denisa Pfauserová (37) nezahálí ani minutu? Je to teprve pár dní, co prasklo, že se po čtyřech letech rozešla s partnerem Martinem Kučerou, otcem
V zimě pozor na ledviny
panidomu.cz
V zimě pozor na ledviny
Jsou náchylné k prochladnutí a případný zánět není nic, o co by člověk stál. Ale o ledviny bychom tak jako tak měli pečovat celoročně. Pro tělo jsou nesmírně důležité a mají více funkcí než jen filtrování a vylučování škodlivin. – Produkují hormony, které ovlivňují krevní tlak i tvorbu červených krvinek. – Udržují v rovnováze minerály
Relaxace v českých lázních: Kam vyrazit za pohodou a zdravím?
nejsemsama.cz
Relaxace v českých lázních: Kam vyrazit za pohodou a zdravím?
Pobolívají vás klouby, záda, máte všeho až nad hlavu? Chce to lázně. Tady jsou alternativy těch nejlepších sanatorií u nás pro super odpočinek. Cítíte, že potřebujete vypnout a nechat se jen hýčkat? Teď je ideální čas na odpočinek v lázních. Pojďme se podívat, co vás ve kterých čeká. Zázračné léčivé účinky Nemusíte jezdit daleko. Česko je přímo lázeňskou velmocí
4 nejstarší národní parky: Do svatyně divočiny domorodcům vstup zakázán
historyplus.cz
4 nejstarší národní parky: Do svatyně divočiny domorodcům vstup zakázán
Frank se probouzí do svěžího srpnového rána. Udiveně hledí na skupinku ozbrojených indiánů na koních, kteří přijíždějí k jejich tábořišti u jižních gejzírů. Co tu dělají? Přece jim, turistům, slibovali tady v Yellowstonu opuštěnou panenskou přírodu.   Překvapení Franka Carpentera a jeho přátel, kteří jsou jedni z prvních turistů, jež přilákaly krásy Yellowstonského národního parku, je pochopitelné.