Domů     Někdy mívám pocit, že je tu děda pořád se mnou
Někdy mívám pocit, že je tu děda pořád se mnou
3 minuty čtení

Když zemřel, byla to pro mě nenahraditelná ztráta. Naštěstí se vrací, nejen ve snech. Občas ho, i když to zní divně, potkávám.

Když do rodiny přijde vážná nemoc, je to, jako byste stáli pod ledovou sprchou. Říkáte si: Vždyť jsem byla až do včerejška šťastná – jen jsem o tom nevěděla. Mysleli jsme si, že děda tu bude nejméně do sta let.

Těšil se železnému zdraví, celý život pracoval v lese, na čerstvém vzduchu. Byli jsme vyděšení, když ho odvezli s infarktem. V nemocnici nás uklidnili, nebylo to tak závažné, ale odteď se prý dědeček musí šetřit.

Žádné kácení stromů, žádné řezání dříví, se sekáním trávy na prudkém slunci je konec. Děda poslušně přikyvoval, myslel si své. „Doktoři ze mě dělají nemohoucího starce,“ šeptal mi odbojně. „Co by mi pak ze života zbylo? To mám krmit v parku holuby?“

Koncem léta

Byl to neposlušný pacient. Ukázalo se, že chodí i do hospody, dokonce tam jezdil na kole, na němž se asi pěkně vysekal a podstatně ho zdemoloval. Naši podezřívali mě, bylo mi deset a taky jsem neměla rozum. Ale já to fakt nebyla.

Nezastírám, lezla jsem na stromy a jezdila na kole bez řídítek, ale do starého železa poslal bicykl děda, ten dobrodruh.

Líbilo se mi, jak mu vdovy ze širokého okolí nosily buchty a všelijak mu pochlebovaly v touze nacpat se mu do chalupy, do domácnosti a do života.

Ale jen se smál a komentoval to slovy, že není padlý na hlavu, aby si nasadil do domácnosti ženskou a ztratil tak to nejcennější, co má. Nevěděla jsem, co to je, a moc mě to zajímalo.

Řekl, že svoboda. S tou ale lidé zpravidla neumějí zacházet a nedovedl to ani on. Když pak koncem léta sekal trávu na stráni před domem v prudkém žáru, našli ho tam ležet a už nevzkřísili.

Vídám ho

Byla to pro mě hrozná ztráta, větší, než jsem si kdy myslela.

Navštěvoval mě ve snech i za denního světla, viděla jsem jeho siluetu na konci ulice, jak si to po ránu tou svou rozvážnou chůzí vykračuje do Jednoty s příšernou, nepopsatelně odrbanou černou taškou, která pamatovala, počítám, první světovou válku.

Vždycky řekl: „Pět piv, pět limonád, deset rohlíků, půlku másla, kafe a šišku turistického salámu bych prosil.“ Vídám ho dodnes. Jsem rozvedená, žiji v jeho chalupě na polosamotě, kolikrát jsem se tam bála, zvlášť když byly děti malé.

Ale cosi mě ubezpečovalo, že je tam děda s námi a nedopustí, aby se stalo něco zlého.

Když někdy za letních rán vyhlédnu z okna na mateřídouškovou stráň, zdá se mi, jako bych tam viděla tu jeho vysokou postavu sekat. Jednou jsem fakticky vyběhla ze vrat, tak mi ho ta silueta připomněla. Ale na stráni nebyla živá duše a tráva byla přerostlá.

Jindřiška (62), Jihlava

Související články
3 minuty čtení
Pracovala jsem na obecním úřadě skoro třicet let. Za tu dobu jsem poznala spoustu lidí, ale na Marii nezapomenu. Byla to drobná žena s věčně zarudlýma rukama, které jí v zimě popraskaly od studené vody a čisticích prostředků. Uklízela u nás. Každé ráno přišla ještě před sedmou, tiše pozdravila a pustila se do práce. Jednou jsem ji zastihla sedět na chodbě před kanceláří. V ruce držela obálku a 
3 minuty čtení
Celý život jsem prožila v jedné vesnici tady u nás. A teď mám najednou odejít. To mi nemohou udělat. Vytrhnout mě z místa, kde mám své kořeny. Narodila jsem se tu, chodila do školy, pracovala na místním statku a později na poště. Znala jsem každou cestu, strom i prasklinu v chodníku před kostelem. Když jsem byla mladá, připadalo mi, že svět končí až někde za kopcem. A vůbec mi to nevadilo. V lé
3 minuty čtení
Myslela jsem si, že v zaměstnání strávím ještě pár spokojených let. Jenže kvůli ošklivým pomluvám jsem nakonec odešla do důchodu dřív. Práci v nemocniční jídelně jsem milovala. Někdo se možná podiví, co může člověka tolik bavit na každodenním vaření, ale já se do zaměstnání opravdu těšila. Měly jsme tam dobrou partu, znaly jsme se léta. Když se začal blížit důchod, vůbec se mi odcházet nechtělo
3 minuty čtení
Na tetu Alenu si pamatuji od nejútlejšího dětství. Byla krásná, chytrá, milá a já si představovala, že až vyrostu, budu jako ona. Pak jsem to nechtěla. Bylo mi sedm let, když teta čekala miminko. Já se těšila, že budu mít malého bratrance nebo sestřenici, celá rodina o tom mluvila. Jenže pak se stalo něco hrozného. Dítě se nenarodilo. Teta potratila. A tehdy se v ní něco zlomilo. Stále byla „no
4 minuty čtení
Po těch společných letech jsem si myslela, že manžela znám jako své boty. Jenže pak zemřel a na povrch vyplavaly věci, o kterých jsem neměla tušení. Nebyli jsme dokonalý pár. Hádali jsme se kvůli penězům, dětem i tomu, že Milan zásadně nechával mokrý ručník na posteli. Přesto jsem mu věřila. Byl to můj nejlepší přítel, člověk, kterého jsem potřebovala. Milovala jsem ho a byla přesvědčená, že i 
reklama
Nenechte si ujít další zajímavé články
Sloužil vyšebrodský klášter gestapu jako skrýš?
historyplus.cz
Sloužil vyšebrodský klášter gestapu jako skrýš?
Některé nakoupí, většinu však nakrade. Hitler za druhé světové války shromáždí nespočet uměleckých pokladů. Plánuje, že je vystaví v rakouském Linci, z něhož chce udělat hlavní umělecké město Evropy. Než se tak stane, mnoho vzácných děl uschová v jižních Čechách.   Rožmberský vládce Vok I. (†1262) roku 1259 zakládá ve Vyšším Brodě klášter, do kterého pozve cisterciáky z rakouského
Marta Dancingerová a Ladislav Hampl svou vzájemnou lásku neskrývají
nasehvezdy.cz
Marta Dancingerová a Ladislav Hampl svou vzájemnou lásku neskrývají
Hvězda Kriminálky Anděl Marta Dancingerová (34) už svou novou lásku rozhodně neskrývá. Herečka, kterou si diváci oblíbili mimo jiné i ve Zlaté labuti a taneční soutěži StarDance, tvoří už několik m
Je čas zabezpečit chalupu
panidomu.cz
Je čas zabezpečit chalupu
Řada z nás své chaty a chalupy opouští s prvními sychravými dny, ti nejodolnější s koncem roku. Nějaký čas sem nepojedeme. Jak si při loučení se sousedy říkáme, uvidíme se, až přiletí špačci. Jenže to znamená, že naše opečovávaná hnízdečka zůstávají pár měsíců bez dozoru. A to je příležitost pro nevítané návštěvníky. Pryč s lákadly Zkušení
Rostliny jako strážci domova
nejsemsama.cz
Rostliny jako strážci domova
Nejsou jen krásnou zelenou dekorací. Jsou to vlastně malé magické bytosti s jemnými vibracemi, které dokážou přitahovat radost a klid. Pěstování květin není jen o pouhém zalévání a utírání prachu z listů. Je to tichý, neobyčejně hluboký rituál propojení s přírodou přímo uprostřed vašeho obývacího pokoje. Rostliny nasávají těžkou energii, čistí vzduch od škodlivin, ale především vyzařují harmonii, která