Když zemřel, byla to pro mě nenahraditelná ztráta. Naštěstí se vrací, nejen ve snech. Občas ho, i když to zní divně, potkávám.

Když do rodiny přijde vážná nemoc, je to, jako byste stáli pod ledovou sprchou. Říkáte si: Vždyť jsem byla až do včerejška šťastná – jen jsem o tom nevěděla. Mysleli jsme si, že děda tu bude nejméně do sta let.

Těšil se železnému zdraví, celý život pracoval v lese, na čerstvém vzduchu. Byli jsme vyděšení, když ho odvezli s infarktem. V nemocnici nás uklidnili, nebylo to tak závažné, ale odteď se prý dědeček musí šetřit.

Žádné kácení stromů, žádné řezání dříví, se sekáním trávy na prudkém slunci je konec. Děda poslušně přikyvoval, myslel si své. „Doktoři ze mě dělají nemohoucího starce,“ šeptal mi odbojně. „Co by mi pak ze života zbylo? To mám krmit v parku holuby?“

Koncem léta

Byl to neposlušný pacient. Ukázalo se, že chodí i do hospody, dokonce tam jezdil na kole, na němž se asi pěkně vysekal a podstatně ho zdemoloval. Naši podezřívali mě, bylo mi deset a taky jsem neměla rozum. Ale já to fakt nebyla.

Nezastírám, lezla jsem na stromy a jezdila na kole bez řídítek, ale do starého železa poslal bicykl děda, ten dobrodruh.

Líbilo se mi, jak mu vdovy ze širokého okolí nosily buchty a všelijak mu pochlebovaly v touze nacpat se mu do chalupy, do domácnosti a do života.

Ale jen se smál a komentoval to slovy, že není padlý na hlavu, aby si nasadil do domácnosti ženskou a ztratil tak to nejcennější, co má. Nevěděla jsem, co to je, a moc mě to zajímalo.

Řekl, že svoboda. S tou ale lidé zpravidla neumějí zacházet a nedovedl to ani on. Když pak koncem léta sekal trávu na stráni před domem v prudkém žáru, našli ho tam ležet a už nevzkřísili.

Vídám ho

Byla to pro mě hrozná ztráta, větší, než jsem si kdy myslela.

Navštěvoval mě ve snech i za denního světla, viděla jsem jeho siluetu na konci ulice, jak si to po ránu tou svou rozvážnou chůzí vykračuje do Jednoty s příšernou, nepopsatelně odrbanou černou taškou, která pamatovala, počítám, první světovou válku.

Vždycky řekl: „Pět piv, pět limonád, deset rohlíků, půlku másla, kafe a šišku turistického salámu bych prosil.“ Vídám ho dodnes. Jsem rozvedená, žiji v jeho chalupě na polosamotě, kolikrát jsem se tam bála, zvlášť když byly děti malé.

Ale cosi mě ubezpečovalo, že je tam děda s námi a nedopustí, aby se stalo něco zlého.

Když někdy za letních rán vyhlédnu z okna na mateřídouškovou stráň, zdá se mi, jako bych tam viděla tu jeho vysokou postavu sekat. Jednou jsem fakticky vyběhla ze vrat, tak mi ho ta silueta připomněla. Ale na stráni nebyla živá duše a tráva byla přerostlá.

Jindřiška (62), Jihlava