Možná si někdo vzpomene na to neštěstí. Tehdy jsem se mu řítila vstříc. V poslední chvíli mě z vlaku na zastávce vytáhlo mladé děvče, které vzápětí zmizelo v mlze.
Rudá koncová světla posledního vagónu svítila do mlhavé temnoty. Vlak stál dosud ve stanici, i když už měl být deset minut pryč. Dobíhala jsem s posledními zásobami kyslíku v plicích. Na peróně se mi skoro podlomila kolena.
Bylo neuvěřitelné štěstí, že měl vlak zpoždění. Hlavou mi prolétla osvobozující myšlenka, že nebudu muset čekat na další vlak.
Choulila se v koutě
Venku padala mlha. Připadalo mi, že na nádraží není živé duše, všechno jako by dřímalo, i když bylo krátce po páté večer. Uvnitř posledního vagónu bylo poloprázdno. Usedla jsem na nejbližší volné místo.
Naproti mně seděla drobná dívenka. Choulila se v koutě u okna jako bezmocné ptáče, které vypadlo z hnízda. Zeptala jsem se jí, jestli je místo, které jsem si vybrala, volné. Přikývla. Úsměv jí lehce zbrázdil rty.
Působila velmi křehce
Byla oblečená do šatů, které se naprosto nehodily do listopadového sychravého počasí. Měla na sobě lehký kabátek a pod ním halenku s krátkými rukávy. Obličej mi připadal v umělém osvětlení vagónu průsvitný, jako by přede mnou seděl pouhý přízrak. Velké oči barvy chrpy hleděly ven z okna na opuštěné nástupiště.
Světlé vlasy, které umocňovaly dojem křehkosti, měla vyčesané dozadu a stažené gumičkou do velkého ohonu. Nohy měla sražené cudně koleny k sobě. Celé její zjevení působilo jako stéblo trávy ve vichřici. Vlak se dal do pohybu směrem na Pardubice. „Venku je hrozné počasí,“ prohodila jsem.
Přikývla a hleděla z okna. Venku se míhaly sloupy s osvětlením. Vlak pospíchal, aby smazal zpoždění. Blížila se další zastávka, Stéblová. Na dívce se objevil náznak znepokojení. Připadalo mi, že se s přibližující se vzdáleností do Pardubic stává neklidnější.
V ruce žmoulala kapesník, který každou chvíli přikládala k nosu. Stéblová!
Táhla mě ven
Vstala a pokusila se otevřít okno. Její tělo se prohnulo jako luk a celé se zavěsilo za držadlo. Musela jsem jí pomoci. Okno sjelo do poloviny a vpustilo dovnitř závan mrazivého podzimu. Náhle dívka uchopila moji ruku a vlekla mě mezi sedadly až na konec vagónu.
Otevřela dveře a táhla mě ven. „Vystupuji až v Pardubicích!“ řekla jsem, ale neubránila jsem se opuštění vlaku. Vystoupila jen hrstka lidí a poslední z nich za sebou zabouchl dveře. Vlak se dal do pohybu.
V dálce šlehaly plameny
Zůstala jsem stát osamocená na nástupišti. Dívka mi zamávala a zmizela kdesi v temnotě. Byl večer. V blízkosti Stéblové směrem na Pardubice směřovaly k sobě dva vlaky na stejné koleji! Od Pardubic se blížil motorák.
Za chvíli jsem uslyšela nepředstavitelnou ránu a v dáli spatřila plameny. Zachránila mě dívka, která mě donutila vystoupit z vlaku. A pak zmizela jako přízrak v mlze. Tehdy zemřelo přes sto lidí. Dodnes mě při té vzpomínce mrazí v zádech.
Jana B. (67), východní Čechy
