Přála si, abych popel jejího spáleného těla vysypal do řeky. Když jsem to neudělal, urna se v noci sama otevřela a objevila se máma.
Stál jsem na posledním schodě zády ke krematoriu. Připadal jsem si, jako bych právě vyšel ze starořeckého chrámu s pestře malovaným sloupovím a tympanonem posazeným v průčelí. Tak vypadalo pardubické krematorium, jedno z nejkrásnějších v republice!
Sledoval jsem ruch na ulici a silnici před sebou. Vše probíhalo v naprostém klidu a harmonii. Lidé přicházeli a odcházeli. A kdo věděl, že v tašce mám urnu s popelem matky?
Rozevřel jsem tašku a pohlédl na malované víko urny, které mi připomnělo staroegyptskou kanopu, do které dávali staří Egypťané orgány při mumifikaci. Matka odešla ani ne rok po svém manželovi. Otec byl ve svých osmdesáti relativně zdravý.
Pak přišla mrtvice a byl konec. Matka se trápila, a nakonec byla pro ni smrt vysvobozením. Zanechali mě tu docela samotného. Neměl jsem ani bratra ani sestru a nejbližší příbuzní žili až na Slovensku.
Bláznivý nápad
Oba mí rodiče nechtěli být pohřbeni v zemi. Ani si nepřáli kdovíjak nákladnou urnu. Jejich přáním bylo rozsypat popel z rosického mostu nad řekou Labe. „Takhle poplujeme až do Hamburku a dál do Severního moře.
Možná, že částečka z nás, malé šedé smítko, přistane u břehů Ameriky!“ řekl mi otec před smrtí.
„Nemějte žádné výdaje za pohřeb. Krátké rozloučení a oblíbená píseň. To je vše!“ přitakala matka, když jsme na toto téma dali řeč. Urnu jsem doma položil na skříň a přemýšlel, co s ní udělám. Vysypat obsah z mostu mi připadalo naprosto uhozené.
Možná jsem se ho měl „zbavit“ na posypové loučce před krematoriem. Měl bych od všeho pokoj a dál si jen dovolil vzpomínat. Když jsme s matkou osaměli po pohřbu otce, připadalo mi, že ho vidím a slyším všude po bytě, jako by tu byl stále s námi.
To samé jsem zažíval i po smrti matky. Ulehl jsem do postele a popadl do ruky knížku…
Urna se otevřela
Bylo už hodně pozdě, kdy jsem sebou trhnul a pohlédl přímo do rozsvícené stolní lampy. Světlo mě na chvíli oslepilo. Rozečtená kniha sklouzla z mé hrudi na zem a přivřela se. Zhasl jsem lampu.
V ložnici však zůstal jeden světelný bod. Okolí urny světélkovalo. Obláček se vznášel nad víkem urny, které se pohnulo. Kameninová nádoba se sama otevřela. Třeštil jsem oči před sebe!
Zjevila se u mě
Oblak se chvíli vznášel nad mou postelí, když se začal měnit v lidskou postavu. Byla složena z milionů částeček popela. Moje matka! Některé kousíčky popela slabě světélkovaly, jako by byly vyjmuté z pece! Ženská postava se vznášela nade mnou.
Pak ruka se zvednutým prstem vylétla ke stropu na znamení výstrahy! Vyskočil jsem z postele a běžel rozsvítit. Přízrak zmizel. Víko urny zapadlo zpět. Ještě ten večer jsem urnu dovezl na rosický most.
Hvězdy a měsíc byly svědky, jak jsem urnu otevřel a popel rozprášil nad temnou řekou. Domů jsem se vracel s odlehčením na duši. Hlavou mi pulzovala jediná věta: Prach jsi a v prach se obrátíš!“
Petr B. (54), Pardubice
