S vnučkou jsme to léto vyrazily do lesa. Známá mi umožnila pobyt v jejich domku na samotě. Netušila jsem, že se to tam tajemnými bytostmi jen hemží.

Byla jsem nadšená, když mi kolegyně řekla, že mi půjčí tu jejich starou myslivnu. Moc jsem se těšila, jak si to tam s vnučkou Terezkou užijeme. To místo bylo kouzelné, lesy, rybník, kam se chodili lidé koupat.

Protože bylo chladno, k večeru jsem tam zatopila v kamnech a šla povléct peřiny.

Terezka zůstala v kuchyni sama. Když jsem se vrátila, seděla u kamen a lovila piškoty z téměř prázdného sáčku. „Tys je všechny snědla?“ povídám. „Vždyť bude teplá večeře!“ Terezka se na mě podívala vyčítavě.

„Babičko, to snědli skřítci. Jenže se tě lekli a schovali se za kamna.“ Vyčinila jsem Terezce, co si to vymýšlí. Večeři ale jedla, jako by měla hlad. Co mohla krmit? Byly to snad krysy nebo nějaké kuny? Šťourala jsem za kamny pohrabáčem, ale marně.

Byl to zpěv?

Spát jsme šly brzo, otevřela jsem okno, abychom si užily čistý vzduch. V noci mě vzbudil divný zvuk. Byl sotva slyšitelný, tenoučký a vysoký. Stála jsem v okně a špicovala uši. Jaké zvíře tohle je?

Chtě nechtě jsem si vzpomněla na známou pohádku o víle, která zpívala tak tence… Vyprávěl ji pan Höger.

Kdybych nebyla zbabělá, tak jsem vyšla na zahradu a šla za tím zvukem. Měsíc byl v úplňku a osvětloval zahradu a palouk vedle ní. Zdálo se mi, že tam něco mlžného poletuje. Pak jsem se ale lekla své vlastní myšlenky a zavřela okno. Tři dny byl klid. I když se Terezka snažila nalákat skřítky na jídlo, já jí to už nevyvracela.

Třetí den jsme vyrazily na borůvky a dost jsme se v lese umazaly. Vyprala jsem a šla oblečení pověsit na šňůru na zahradě. A tam se to stalo! Jak jsem se dívala vzhůru téměř do sluníčka a věšela, najednou jsem to uviděla.

Bylo to velké jako krysa, mělo to ruce, nohy, drápy a dlouhý ocas. A křídla!

Babičko, už jsi je viděla?

Otočila jsem se a utíkala co mi nohy stačily do domu, kde jsem za sebou zamkla dveře. „Babičko, už jsi je viděla?“ zeptala se mě Terezka klidně. Dosedla jsem na židli a kývla.

Další den jsme jely domů. Nedokázala jsem to tam s těmi bytostmi zvládnout. Uvěřila mi jen moje kolegyně z práce. Jen se usmála: „Vítej do klubu! Moje rodina o nich ví už dávno!“

Dana (67), Brno