Když jsem si vyslechla babiččin sen, nechtěla jsem mu věřit. Byl o dědovi, který tvrdil, že si během tří měsíců přijde pro tři členy rodiny.

Když bylo babičce osmdesát let, měla sen. Figuroval v něm zesnulý děda, který měl pro babičku zprávu. Řekl jí, že v následujících třech měsících si přijde pro tři lidi. Jedním z nich bude i ona. Dokonce se zmínil, který den v měsíci to bude. I když už byla babička ve věku, kdy se dala smrt čekat, bolelo to.

Sen o dědovi

Pár dní před tím, než navždy vydechla, měla sen. „Musím ti něco říct,“ začala jednou u oběda. „Měla jsem sen. Byl o dědovi. Přišel mi říct, že si pro mě brzy přijde,“ rozplakala se. „Babi, byl to jen sen,“ snažila jsem se ji uklidnit.

„Nemyslím si. Znělo to jako proroctví,“ zahleděla se na jejich společnou fotografii. „A to není všechno,“ pokračovala. „Řekl mi, že si každý třetí den v měsíci vezme jednoho z nás. Potrvá to tři měsíce,“ těžce polkla.

„A kdo jsou ti další?“ zajímala jsem se vystrašeně. „Tvůj otec a teta Milena.“

Odmítala jsem tomu věřit

Polilo mě horko. „Tomu nevěřím a ty bys také neměla,“ namítla jsem a odmítala se o tom bavit. Jenže za pár dní bylo 3. září a já dostala o babičku strach. Druhého září jsem k ní jela, abych si ověřila, že je v pořádku. „Už zítra,“ rozplakala se.

„Babi, znovu ti opakuji, že to byl sen. Nic se nestane,“ chlácholila jsem ji.

Telefon nezvedla

Druhý den jsem se babičce nemohla dovolat. Moje mamka za ní jela a našla ji mrtvou. Podle lékařů skonala přirozenou smrtí. Velmi mě to vyděsilo. V hlavě mi hrála její slova o tom, co říkal děda ve snu. Pohřeb byl velmi smutnou a bolestivou událostí.

Všichni jsme se snažili žít dál, ale moc nám to nešlo. Když se blížil třetí říjen, dostala jsem zase strach.

Osudný mikrospánek

I když jsem zprvu babičce nevěřila, najednou jsem si tím nebyla tak jistá. Proto jsem chtěla být u otce, abych si ho ohlídala. Jenže byl zrovna na služební cestě v zahraničí.

Neumíte si představit, co se ve mně odehrávalo, když mi máma 3. října volala, že je táta mrtvý. Usnul za volantem a havaroval.

Teta se mi vysmála

Svěřila jsem se mamce s tím, co mi babička říkala o svém snu. Považovala to za souhru náhod. Jenže já už to viděla jinak. Zkontaktovala jsem tetu Milenu, abych ji varovala. Bohužel brala má slova na lehkou váhu, vyloženě se mi vysmála.

Mohla jsem už jen doufat, že se dědovo proroctví nevyplní. Ještě 3. listopadu jsem tetě volala, abych se ujistila, že žije. V telefonu se smála a nevypadalo to, že umírá. Ulevilo se mi. Ovšem ne na dlouho.

Jen souhra náhod?

Čtvrtého listopadu přišla další smutná zpráva. Když šla teta v noci venčit psa, dostala infarkt. Na ulici ležela několik hodin, než ji někdo našel. Bylo už pozdě. I ona odešla na druhý břeh. Šlo tomu všemu nějak zabránit?

Změnilo by se něco, kdybych babičce věřila už od začátku? Nebo je to celé jen veliká a skutečně zvláštní souhra náhod? Na žádnou z otázek neznám jasnou odpověď.

Marika J. (48), Liberec