Někdy uděláte špatné rozhodnutí, a pak s tím už nehnete. A váš život nabere směr, který jste ani nechtěli.

Na pískovišti je dnes nějak plno, ale my s Eliškou máme svou oblíbenou lavičku. Já si sednu a vyndám křížovky. Eliška s kyblíčkem poslušně jde „péct“ bábovičky do pískoviště. Krásná vnučka, říkají ostatní babičky a maminky na hřišti. A jak je poslušná.

Eliška je opravdu krásné dítě, ale není moje. Jsem jen paní na hlídání.

Osudové rozhodnutí

Když jsem po škole nastoupila do zaměstnání, byly tam všechny mé kolegyně už zasloužilé matky. Celý den jsem proto poslouchala, co všechno už ty dětičky dovedou, věděla jsem přesně, co rády jedí, kdy měly prdíky a kdy průjem.

Dramaticky se řešily jejich nemoci, konflikty ve školce a první školy v přírodě. Hrozně mi to tehdy lezlo na nervy. Tak tohle ne, říkala jsem si. Takhle nesmím dopadnout.

Trvala jsem si na svém

Zvykla jsem si na tu myšlenku, že nebudu přebalovat pokakané děti. A tak jsem všem kolem sebe i později jasně odpovídala na jejich zvídavé dotazy, že děti mít opravdu nechci. Měla jsem svou práci, kamarádky, které už měly dospělé děti a přede mnou je neřešily.

Přesto jsem cítila, jak kolem mě začínají chodit po špičkách. Postupnem času jsem se pro ně stala podivná, bezdětná ženská. Kolem padesátky mě už vážně litovaly a byla jsem za chudáka.

Teď už to nevyřeším

Moje kamarádky už zase mluvily o prdíkách a dětských nemocech. Staraly se totiž o vnoučata. Tehdy mi konečně došlo, že jsem promarnila život. Nemám žádnou rodinu ani žádný partner se mnou dlouho nevydržel.

Najednou jsem byla strašně opuštěná a nešťastná. Konečně jsem se svěřila své kamarádce a řekla jí o své nesmyslné celoživotní póze. Kupodivu mě pochopila a dobře mi poradila.

Mám několik vnoučat

Stala se ze mě „hlídací babička“. Každý den mám na starosti dvě až tři děti. Hlídám je doma, vyzvedávám ze školky, dělám s nimi úkoly, hrajeme si. Užívám si to. Mám velkou rodinu a necítím se vůbec sama. Ale litovat, že nemám vlastní děti, už nikdy nepřestanu.

Iva (66), Třebíč