Také jste rádi jezdili na pionýrské tábory? To už je dávno. Vzpomínám, jak se ve stanu s podsadou krásně usínalo.

Stalo se to na pionýrském táboře. Bylo mi osmnáct let a jela jsem tam jako oddílová vedoucí. Léto zrovna vrcholilo, tábor byl na kraji lesa, spalo se ve stanech s podsadami, ráno nás budila jásavá trubka a běželo se na rozcvičku.

Dostala jsem na starosti oddíl nejmenších holčiček a hned první den jsem si všimla, že nejstarší hochy vede jakýsi Pavel. Byl to voják a po skončení tábora se musel vrátil až na Slovensko, kde zrovna plnil vlasteneckou povinnost.

Shodou okolností se oba naše oddíly vypravily do lesa, kde jsme svorně zabloudili. Dvě holčičky nám spadly do louže, která tu zbyla po deštích, a brečely. Bylo mi to jedno, měla jsem oči jen pro toho hezkého vojáka.

Zuzanka

Nevím, jak mě napadlo si myslet, že je to oboustranné. Jen jsem si to namlouvala. Byl upovídaný a v jednom kuse mi vyprávěl všelijaké historky a příhody, tak asi proto. Záhy jsem si ale všimla, že je vypráví kdekomu. To by ani tak nevadilo.

Horší bylo, když se s dvoudenním zpožděním dostavila táborová kuchařka Zuzanka. Ano, to byla ženská, jak má být – bujné tvary, plavé vlasy, vyzývavý smích, halenka s výstřihem bůhvíkam. Ne jako já, hubená myš v otřesných teplákách.

Voják Pavel rázem zpozorněl. Od té chvíle jeho příběhy slýchala už jen Zuzanka, bohužel jí je šeptal do ouška i večer ve stanu. Ach jo, tak to byl konec lásky, která ani nikdy nezačala.

A kdyby jen to. Asi jsem po Pavlovi i nadále smutně pokukovala a i nadále jsme si spolu občas povídali. Zuzanka to zaznamenala a těžce nesla. Rozhodla se, že se mi pomstí.

Buchtičky se šodó

V táborové kuchyni bylo třeba pomáhat. Když přišla řada na mě, Zuzanka správně odhadla, že jsem levá. Chystala zrovna buchtičky se šodó, nejoblíbenější jídlo všech táborníků. Podala mi vařečku se slovy: „Musím si něco zařídit. Míchej.“

Neobratně jsem míchala šodó v ohromném černém hrnci. Připálilo se téměř okamžitě. Zuzanka to nezachránila, ani nechtěla. Zařvala na celý tábor: „K večeři dělám chleby s máslem a pažitkou! Šodó nebude, Jiřina ho připálila.“

Potupně jsem táhla nešťastný hrnec k potoku a vzteklé děti na mě pokřikovaly nadávky. Snažila jsem se drhnout připálené dno, ale divoká voda mi nádobu vzala a kamsi odnášela. Utíkala jsem za hrncem a hlavou mi běželo: Takhle mi uplavou všechny lásky! A byla to vlastně pravda.

Jiřina (58), Sokolovsko