O ten historický kousek v našem městě jsem bojoval, ale nakonec radnice rozhodla – komín se zbourá! To místo ale mělo svého děsivého nájemníka.

Komín byl nejvyšší stavbou v širém okolí. Vypínal se k nebi jako varovný prst, zdvihající se již z dávno rozbořeného cukrovaru. Ten byl zničen na konci války spojeneckým letectvem, které bombardovalo nedalekou rafinerii minerálních olejů. Město rozhodlo, že se komín taky odstřelí.

Byl jsem místním historikem. Požadoval jsem spolu s Historickým klubem o zachování významné technické památky. Sbíral jsem podpisy a byl několikrát na magistrátu, kde jsem kategoricky odstřel komína odmítal. Nakonec vše rozhodl starosta.

„Prohrál jsem. Místo musí ustoupit stavbě nového supermarketu!“ řekl jsem Patricii, své přítelkyni, když jsem se s ní setkal nedaleko chátrající stavby. Naše kroky mířily ke komínu.

„Tupci… nevzdělanci… antihistorikové…!“ vypouštěl jsem ze sebe jednu nadávku za druhou.

Vylezeme tam!

Když jsme po úzké cestě, vinoucí se skrze rákosí, došli až ke komínu, napadla mě hříšná myšlenka. Rozsvítil jsem baterku, kterou jsem měl u sebe – ne náhodou. Popadl jsem Patricii za ruku a protáhl se úzkým otvorem do vnitřního prostoru komína. Bylo zde natahané harampádí.

Válely se tu železné skruže, prohnilé matrace a spousty igelitových tašek. Z té hromady smetí, nametené sem za dlouhá léta, vedl železný žebřík až na vrchol komína. „Polezeš první. Těch dvacet metrů určitě zvládneš. Rozloučíme se s komínem. Bude to stejné, jako kdybys lezla na rozhlednu.“

Patricie nejdříve odmítla, ale pak si dala říct. Lezl jsem za ní a zhruba uprostřed, když na ni přišla výšková krize, jsem ji dodával kuráže. Byli jsme už za polovinou a já se těšil na výhled na podvečerní město, který nám vrchol komína umožní.

Zastavili jsme se. Zašimral jsem Patricii na štíhlém kotníku a povzbudil ji k dalšímu výstupu. Když tu svit mé baterky dopadl na protější vnitřní stěnu komína.

Byl to obří netopýr?

Od stěny se odpoutalo cosi velkého. Jako by se část stěny komína pohnula. Spatřili jsme velká blanitá křídla, která byla složena a přitisknuta ke stěně. Prapodivné stvoření k nám otočilo hlavu. Pohlédla na nás ta nejodpudivější tvář, jakou jsme si mohli jen představit.

Nad špičatou tlamou vyrůstal velký roh. Čenich onoho bizarního stvoření se podobal prasečímu. Nad hlavu vyrůstaly dva velké slechy protkané srstí. Nejpodivnější byly oči. Leskly se v záři mé baterky jako skleněné korále. „Ďábel!“ zašeptala Patricie a přitiskla se.

Stvoření podobné velkému netopýrovi vzlétlo ke kruhu šednoucího nebe, zakroužilo nad ním a zmizelo kdesi v dáli! Ještě dlouhou chvíli jsme stáli společně na železném stupátku a zrychleně dýchali.

Už se nám nahoru na komín nechtělo. Patricie mě nemusela přemlouvat, abychom se vrátili do města. Týden poté proběhla demolice. Po výbuchu náloží se komín složil k zemi jako skládačka lega.

Z velkého oblaku prachu, který se valil směrem, kde stáli nejblíže, v povolené vzdálenosti od komína přítomní diváci, vyletěla jedna z cihel směrem do davu. Neomylně mířila k hlavě pana starosty…

Petr (54) Pardubice