Dcery mi radily, abych po rozvodu nezůstala sama. Snažila jsem se, ale muž, který by se mi zamlouval, nepřicházel. Až najednou…

Na rande jsem nebyla pětadvacet let. Od doby, co jsem se vdala a měla děti, už jsem byla tělem a duší jen manželkou a mámou, a okolní svět a jeho možnosti mě nezajímaly.

Škoda, že stejný postoj nesdílel i můj muž, který se zničehonic rozhodl zahodit naše dlouholeté manželství a hledat štěstí v garsonce s mladou slečnou.

Zůstala jsem sama. „Musíš zase žít, mami,“ říkaly mi dcery. A tak jsem se přihlásila do internetové seznamky a začala si dopisovat s cizími muži. Brzy jsem si domluvila první rande. Byla jsem nervózní.

Další hulvát

Na schůzku do kavárny jsem dorazila s velkým předstihem. Seděla jsem u stolečku a vymýšlela scénáře, jak mé první rande asi dopadne. S dvacetiminutovým zpožděním si ke mně přisedl muž, který byl mé představě pana dokonalého na hony vzdálený. Byl to jedním slovem – hulvát.

Přišel v roztrhaných džínách, v triku s nápisy, v puse měl žvýkačku a hned mi začal tykat. Odcházela jsem domů jako spráskaný pes, ale kvůli dcerám, které mi držely palce, jsem to nechtěla vzdát.

Vyrazila jsem na další schůzky, ale bohužel byl výsledek vždy stejně marný. Tedy, muži, s nimiž jsem se setkala, byli marní.

Jdete pozdě!

„Já to vzdávám,“ řekla jsem dcerám a dodala, že gentlemani, které tak usilovně hledám, vymřeli. „Ještě poslední pokus, mami,“ uprosily mě s tím, že mi na internetu s hledáním pomohou. Do oka jim padl muž jménem Viktor. A tak jsem si s panem Viktorem vyměnila pár zpráv.

Zdál se mi odměřený, souhlasil ale, že bychom se mohli setkat na skleničku. Po předchozích zkušenostech jsem rezignovala na dochvilnost a na místo dorazila se zpožděním akademické čtvrthodinky. I tak tam určitě ještě nebude, říkala jsem si. Ale mýlila jsem se.

Pan Viktor, elegantně oblečený do košile a černých kalhot, už nervózně postával před vinárnou a na přivítanou mě zpražil větou: „Jdete pozdě!“ Současně mi ale věnoval krásnou růži se slovy, že mě rád poznává. Zajímavý člověk, blesklo mi hlavou.

Nejprve jsem se před ním cítila, jako kdybych spolkla pravítko. Tvářil se strojeně. Šel z něj respekt, ale zároveň i něco, co mě nutilo nespustit z něj oči. Po první skleničce vína, jako by se napětí kolem nás rozplynulo. Povídali jsme si tak dlouho, dokud ve vinárně nemuseli zavírat.

A pak mě pan Viktor doprovodil až před dům. Domluvili jsme si další schůzku a poté další. A já jsem musela dcerám zasněně přiznat, že gentlemani nevymřeli. Můj Viktor, s nímž už několik let sdílím jednu domácnost, toho budiž důkazem.

Ivana (62), východní Čechy