Když onemocněla moje tchyně, zmocnil se mě divný pocit. I když její nemoc nebyla smrtelná, byla jsem si jistá, že se blíží její konec.

Celý život jsem totální odpůrce všeho, co má nádech nadpřirozena. O to těžší je pro mě najít odpověď na otázku, proč zrovna já viděla posly špatných zpráv. Nikdy se mi nepřihodilo nic, na co bych neznala odpověď.

Věci měly vždycky nějakou logiku. Až na jednu, která se mi stala před třemi lety. V té době onemocněla matka mého manžela Václava. I když její prognóza nebyla růžová, smrt se v souvislosti s její nemocí neskloňovala.

Rozuměly jsme si

S tchyní jsem měla dobrý vztah. Možná dokonce lepší než s vlastní markou. Dokud byla zdravá, chodily jsme spolu na skleničku vína nebo do divadla. Byla jsem za náš vztah vděčná. Když onemocněla, trochu mě to vzalo, protože to byla zkrátka správná ženská.

Věděla, že se blíží konec

Od chvíle, co jsem věděla, že není zcela zdravá, jsem nebyla ve své kůži. Svírala mě myšlenka, co když to nedopadne dobře. Tchyně mi navíc často naznačovala, že ví, že co nevidět zemře. Současně s tím mě žádala, abych si její slova nechala pro sebe.

Nebylo nutné Václava děsit a já to respektovala. Naše rozhovory na téma smrti nás ještě více sblížily.

Postavy v černém

Tu noc, kdy přišli poslové, jsem spala s manželem v ložnici. Vzbudil mě neznámý zvuk. Klika od dveří klapla jinak, než bylo zvykem. Sedla jsem si na postel. Zrak mi hned padl na tři temné postavy v rohu místnosti. Podle všeho to byli muži.

Každý byl zahalen v černém plášti s kápí na hlavě. První, co mě napadlo, bylo, že to jsou mniši. Něco si šuškali. Snažila jsem se rozluštit, co asi říkají. Bohužel mluvili tak potichu, že jsem neměla šanci. Zaslechla jsem jen jedno slovo: ,,Exitus.“

Přišla smutná zpráva

Bylo zrovna 4.44 hodin. Poté se na mě všichni tři otočili, pokývali hlavami a zmizeli. Vyděšeně jsem se dál dívala na prázdné místo. Usnout se mi nepodařilo, stále jsem přemítala, co jsem viděla, ale hlavně, proč jsem to viděla. V sedm hodin ráno zvonil manželovi telefon.

Přišla ta nejsmutnější zpráva. Když hovor zvedl, zvolala jsem: ,,Exitus!“ Manžel se na mě s pusou dokořán zadíval a hned nato mu začaly téct slzy. „Máma,“ rozplakal se. „Ti mniši. Přišli mi říct, že tchyně zemřela,“ zamumlala jsem tak, aby to manžel neslyšel.

Druhá máma

Později, když jsme se dozvěděli čas úmrtí, jsem zažila další šok. Skonala ve 4.44. Ve stejnou chvíli, kdy jsem viděla a slyšela ty mnichy. Určitě to není náhoda. To uznávám i já, která na takové věci nevěří. Vadí mi jen, že neznám odpovědi na spoustu otázek.

Proč si zvolili zrovna mě? Jak to, že jsem se vzbudila já, a ne manžel?

Od smrti tchyně se mi ty postavy zjevily ještě dvakrát. Cítím, že se mi snaží sdělit, abych se pokusila s tchyní komunikovat. Kdybych jen tušila, jak toho dosáhnout, už bych s tím začala. Až teď mi dochází, že byla vážně jako moje druhá máma.

Markéta H. (57), Kolín