Chyba, kterou nechtěně uděláme, může mít pro naši budoucnost i příjemné následky.

Mám doma krabičku, ve které uchovávám ty nejcennější věci. Nejsou to žádné šperky nebo jiné cennosti. Jde o to, co je neopakovatelné a nenahraditelné, třeba svatební oznámení a fotografie. A také jeden dopis, který vlastně o mém životním štěstí rozhodl. Hlídám ho, protože je to můj největší poklad.

Kuráže jsem příliš neměla

Dnes to mají mladí se seznamováním jednodušší. Těch možností, co se jim hlavně na internetu naskýtá! Kdysi to bývalo složitější. Všechno se muselo řešit pomalu, osobně. Nebyly žádné mobily, takže nehrozilo, že se muž a žena rozejdou pomocí textové zprávy. Tehdy se psaly dopisy.

Hned dva nápadníci

Já jsem nebyla tak odvážná, abych dokázala vyznat lásku nebo naopak někoho odmítnout z očí do očí. Dopis pro mě byl tím nejjednodušším řešením. Bylo mi tehdy už čtyřiadvacet, což dneska není žádný věk.

V dřívějších časech se ale společnost na neprovdanou čtyřiadvacetiletou dívku už dívala s podezřením, že je nějaká vadná či co, tím spíš, když to bylo na vesnici.

Také mě samotné se začala trochu zmocňovat panika, že snad budu, jak se dřív říkalo, stará panna a všem jenom pro smích. Dlouho žádný muž na obzoru, a pak se objevili rovnou dva.

Pro koho se rozhodnout?

Nejprve mě zaskočil Milan, mladý řidič, který jezdil pravidelně do naší firmy. Jednoho dne mi celý rozechvělý předal dopis, s tím, že si ho mám přečíst až doma. Tak nějak jsem tušila, co v něm bude. V dopise mi vyznal lásku a uvedl mě tím do rozpaků.

A jako bych toho k rozhodování měla málo, hned druhý den se mi začal dvořit i Kamil.

Ten k nám pro změnu přijížděl z jedné obchodní pobočky. Stejně jako Milana, i jeho jsem delší dobu znala od vidění. Ale nikdy jsme se nesblížili, stejně tak jako s Milanem.

Bylo to pro mě velké překvapení, protože jsem věděla, že po Kamilovi touží spousta svobodných kolegyň. Řadu z nich jsem považovala za hezčí než já.

Prostě silná konkurence, která mi brala sílu cokoli podniknout. A teď najednou takové překvapení. Do nedávné doby jsem netušila, jestli vůbec někoho najdu, a náhle jsem tu měla hned dva ctitele. Jenže kterého z nich jsem si měla vybrat?

Nepříjemné zjištění

Oběma nápadníkům jsem se rozhodla odepsat. Nepsala jsem žádné dlouhé vysvětlování. Milanovi jsem napsala, že je mi to líto, ale mám už někoho jiného. Kamilovi jsem navrhla přímo rande v jedné kavárně. Na to rande jsem se pak vydala se smíšenými pocity.

Zjistila jsem totiž mezitím, že Kamil dost hodně využívá své přitažlivosti a je zvyklý mít několik vztahů najednou.

Byl to prostě takový sběratel dívčích srdcí. Dost mě to naštvalo a chtěla jsem mu říct do očí, co si o něm myslím. To byl jediný důvod, proč jsem na rande šla. Vždyť já si vybrala špatně, celé se mi to nějak zamotalo. Měla jsem vztek na Kamila i sama na sebe.

Osud to vyřešil za mě

K mému velkému překvapení jsem ale v kavárně našla Milana! Nechápala jsem, co tam dělá. Za chvilku mi všechno došlo. Jak jsem posílala oba dopisy najednou, zaměnila jsem obálky.

A protože jsem ani v jedné z těch odpovědí adresáta neoslovovala a začala je jen slůvkem „ahoj“, došlo Milanovi pozvání na rande, o kterém si myslel, že mu patří. Tvářila jsem se, že je vše tak, jak má být. Netušil, že jsem ho původně odmítla. A já byla rozhodnutá to tak nechat.

Omyl mi přinesl štěstí

V tu chvíli jsem byla za svůj omyl vlastně ráda. Milan je úplně jiný než přelétavý Kamil. A jsem ráda dodnes, protože jsme s Milanem spolu už přes třicet let!

Musí říci, že krásných let, protože prožívám krásné chvíle a svého manžela pořád miluji.Nebýt tenkrát oné šťastné náhody s vyměněnými obálkami, neměla bych tak krásný vztah a tři skvělé děti.

Jitka V. (56), Morava