Strhla jsem volant, abych to toho psa nepřejela, jen zázrakem jsem pak vzápětí unikla blízké smrti.

Jako holčička jsem moc ráda jezdila na kole. Milovala jsem rychlou jízdu, a proto jsem si pořídila auto a řidičský průkaz hned, jak to bylo možné. Řídila jsem ráda a často. Až před několika lety se mi stala ošklivá věc.

Jela jsem z Prahy na Moravu navštívit rodiče, vezla jsem ještě neteř Janu s jejím přítelem. Ve Vyškově jsem je vysadila, natankovala a pokračovala ještě třicet kilometrů k rodičům.

Bylo už skoro deset hodin večer, v dobré náladě jsem si pobrukovala písničku, kterou zrovna hráli v rádiu, a už se viděla u našich v posteli. Asi dva kilometry od domu mi v lese v zatáčce vběhl přímo pod kola pes.

Udělala jsem kličku, abych jej nesrazila, ale bylo namoklo a já dostala smyk. Během těch několika málo sekund, kdy se auto nekontrolovaně řítilo, jsem stačila jen nahlas říct několik velmi sprostých slov.

Jen o vlásek jsem unikla

Hlavou mi projelo, že možná už neuvidím své nejbližší, svou dceru, vnučku, které mám tak ráda…To místo jsem dobře znala, a proto jsem věděla, že za patníky je les a několikametrová strž.

Najednou mi hlavou blesklo několik okamžiků z mého života a taky jsem si vybavila kartářku, která mi předpověděla autonehodu. Pak už následoval boční náraz a moje auto se převrátilo na bok.

Protějšími dveřmi pro spolujezdce, tedy střechou, jsem se snažila rychle vylézt z auta jako z tanku.

Netušila jsem, jak rychle dokáže člověk vyskočit z převráceného vozu, když se bojí o život.

Jako o závod jsem utíkala od auta dál a tam volala ze svého mobilu policii, pak bratrance, aby pro mě přijel, pak mámu, aby na mě nečekala, že jsem bourala, ale jsem v pořádku.

Pak teprve jsem se celá rozklepala a svalila na zadek do trávníku. Až v tu chvíli jsem si totiž uvědomila, že kdyby se auto nabodlo na patník předními dveřmi, a ne zadními, tak jsem tu už nebyla.

A kdyby neteř nevystoupila ve Vyškově, ale jela se mnou dál, tak by to schytala na zadním sedadle ona.

A jak jsem tam tak seděla a v šoku zírala před sebe, najednou mě něco olízlo obličej. Probrala jsem se. Vedle mě seděl ten pes, kterého jsem málem přejela, upíral na mě vděčné psí oči a s kňučením se ke mně tulil.

Škoda na autě byla přes sto tisíc, ale nejdůležitější bylo, že se mně ani tomu zatoulanému psisku nic nestalo.

Hana (59), Praha-východ